Jan Hus patří k největším Čechům v celé naší historii. Jeho odkaz nám dodnes připomíná nejen státní svátek, který připadá na 6. července, tedy den, kdy byl upálen, ale i několik pomníků, které můžeme nalézt po celém světě. Husův pomník nalezneme například v New Yorku a jeho sochu pro změnu v dánské Kodani. Přesto se najde mnoho Čechů, kteří vlastně ani neví, proč nemusí v tento památný den do práce.
Jan Hus bojoval až do konce
Mistr Jan Hus byl upálen v roce 1415. Památné datum 6. července si každoročně připomínáme nejen díky státnímu svátku, ale také i například díky filmu režiséra Otakara Vávry z roku 1954, který vznikl na motivy knihy od Aloise Jiráska. Nicméně od základní školy víme, že se Jan Hus narodil v Husinci u Prachatic kolem roku 1370 a po dlouhých studiích se rozhodl, že se stane pedagogem a římskokatolickým knězem.
Z pohledu historie je Jan Hus považován za jednoho z největších českých reformátorů, který se odjakživa snažil napravovat křesťanskou církev a společnost jako takovou. Za vzor si tehdy bral myšlenky anglického reformátora Johna Viklefa, kterého vnímal jako svůj morální vzor. Viklefovy myšlenky o tom, že by církev měla být zbavena pozemků a měla by obnovit své apoštolské poslání, mu přišly správné. Proto o církvi kázal v českém jazyce, a dokonce se o ní zmiňoval ve svých knihách.
Když se v roce 1409 stal rektorem na pražské univerzitě, spolupodílel se na vzniku Dekretu kutnohorského, což byla listina, která omezovala vliv cizinců na univerzitě. Změna poměru hlasů ve prospěch Čechů byla výhodná pro náš národ, což cizince, kteří studovali a vyučovali na pražské univerzitě donutilo přesunout se do Lipska, kde založili novou univerzitu. Husovi se samozřejmě nelíbilo ani jednání tehdejší církve. Ostře vystupoval proti svatokupectví nebo smilstvu. V roce 1410 však poprvé došlo k obratu proti Husovi, když se pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka rozhodl obrátit proti Husovi a jeho Viklefovým spisům, kterými se inspiroval při svých kázáních. Proto Zajíc nechal Viklefovy spisy spálit. To samozřejmě Husa nezastavilo a nadále kázal českému lidu v Betlémské kapli, i když mu to zakázal samotný papež. Za přesvědčivým duchovním, kterým Jan Hus byl, stáli samozřejmě i jeho kolegové a mnoho jeho podporovatelů. Mezi jeho obdivovatelky patřila i manželka krále Václava IV. Žofie, která svoji náklonnost dávala najevo veřejně, a to i před samotným králem.
18. července 1410 byla na Husa uvržena klatba, což znamenalo, že mu bylo zakázáno účastnit se všech mší a jiných bohoslužeb. Jedná se o druhý nejvyšší církevní trest hned po exkomunikaci. Husovi tak nezbývalo nic jiného než kázat mimo prostory kostelů. Spor mezi kazatelem a církví se vyostřil v červnu 1412, když se rozhodl protestovat proti křížové výpravě proti neapolskému králi. Papež totiž lidem slíbil odpustky výměnou za to, že se výpravy zúčastní. To se Husovi nelíbilo a opět rozjel obrovskou vlnu kritiky. Papeže dokonce nazval antikristem, čímž si podepsal ortel. Nakonec musel opustit Prahu. Odstěhoval se proto na vesnici, kde se nepřestal věnovat svému kázání a psaní. Nejprve žil na Kozím Hrádku a následně na hradě Krakowec.
V roce 1413 se konal církevní koncil v Kostnici, což byl sněm biskupů, který měl za úkol urovnat záležitosti týkající se církevní nauky a praxe. Ten byl svolán na rozkaz papeže Jana XXIII. a Hus zde měl být jen z formálních důvodů. Pozval ho samotný král Zikmund. Nakonec v Kostnici místo obhajování názorů a diskuze došlo k jeho zatčení. Ve vězení mu zakázali psát, a navíc ho psychicky i fyzicky týrali. Dokonce se ho zastával i samotný Zikmund, jenže jeho požadavkům o propuštění Husa nebylo vyhověno. Členové koncilu po Husovi žádali, aby odvolal některé svoje názory a články, které v minulosti napsal, jenže to on odmítal.
Ve finále byl 6. července 1415 tehdy v jistých kruzích velmi populární duchovní prohlášen za kacíře. Jeho knihy byly spáleny a rozhodlo se i o tom, že bude degradován z pozice kněze. Následně byl odveden na hranici a upálen. Nemělo po něm zůstat nic a tak byl jeho popel vhozen do plynoucích vln Rýna.
Janu Husovi můžeme poděkovat například i za to, že náš jazyk nevypadá jako polština. V díle O českém pravopise, které je nedatované a anonymní, avšak podle Františka Palackého patří Husovi, je rozhodnuto o zjednodušení a sjednocení českého pravopisu za pomoci odstranění takzvaných spřežek. Místo nich byla zavedena diakritická znaménka, což byla novinka pro slovanský jazyk. Nebýt Husa, tak bychom dodnes používali k označení dlouhého á dvě písmena a vedle sebe.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
