V hodinovém rozhovoru vypráví například o tom, jak během posledních čtrnácti měsíců přišel o dvě stovky představení s Partičkou, což bývalo do pandemie hlavním zdrojem jeho obživy. Tím pádem se taky jenom minimálně vídá s dříve nerozlučitelným Richardem Genzerem: „Mně došlo, že nebýt té Partičky,“ říká v záchvatu upřímnosti, „možná bychom se nevídali vůbec.“

Sledujte další díl (NE)BLÁZNI, tentokrát s Michalem Suchánkem

Suchánek vysvětluje, jak se v lednu dostal na demonstraci proti přísným koronavirovým restrikcím. „Od osmdesátých let kamarádím s Danem Landou,“ vypráví, „a ten mi loni poslal svůj Blanický manifest. Což mě teda úplně nebralo, příliš patosu, ale pak jsem sledoval, jak se Dan dostal i do Sněmovny, a jak byl skoro jediným z lidí, které znám, kdo se snažil situaci řešit. Tak jsem mu zavolal, že si toho cením a s čímkoli pomůžu.“

Takhle se Michal Suchánek dostal i před mikrofon na demonstraci: „Nezdálo se mi to, zněly tam i slogany, které mi neseděly, ale když jsem to Danovi slíbil, tak jsem k mikrofonu šel. Hned jsem se jím omylem jebnul do tlamy, začal jsme povídat něco o tom, že je třeba zastat se všech těch zoufalců, kteří kvůli pandemii o všechno přišli, nic radikálního, ale pak koukám, že hned po mně přichází prezident Klaus, začíná bouřit proti rouškám, do toho tam bylo pár opilců, kteří se stali vděčnými objekty fotografů, a když se to sečetlo s tím, že jsem kámoš takzvanýho ex-nácka Landy, byl jsem zase jednou v novinových titulcích za debila.“

V rozhovoru dojde na ještě jednu starou, ale stále vynikající historku s Danielem Landou. „V neděli 19.listopadu 1989 nás s Danem poslal herecký stávkový výbor na Karlovo náměstí, kde se konal pietní akt za údajně mrtvého studenta Martina Šmída. Měli jsme předat ověřenou informaci, že Šmíd žije, a zabránit tryzně, protože tu by komunisté mohli brát jako provokaci. Mezi davem, který si připínal trikolory a zuřil nad smrtí studenta z Národní třídy, jsme se svědomitě pokusili několikrát zakřičet: Martin Šmíd žije! Martin Šmíd žije! V tu chvíli jsme byli za provokatéry označeni my: Je to provokace, neposlouchejte je, Martin je mrtvej! Už to vypadalo, že prostě dostaneme na držku, když se tam zjevil herec Petr Haničinec a pro mě zcela nepochopitelně zvolal: Celý hnědouhelný revír je s náma! Lidé začali tleskat a na mrtvého studenta zapomněli…“