Málem nepřežil: výpověď pacienta se smrtí na jazyku kvůli banalitě

Obrázek uživatele Radek Kovanda
19.10.2014, 14:10
K lékaři chodil nerad. Měl zkušenost, že stačí být trpělivý a nakonec to přejde.
Tenhle přístup pak dovedl téměř k dokonalosti — po smrti by ho to přešlo všechno. Následující příběh se sice odehrál v Americe, ale kdybyste to nevěděli, zřejmě by vám nedělalo problém představit si ho v našich nemocničních kulisách. Serveru experienceproject.com ho před nedávnem popsal pacient pod přezdívkou davidstone38, neudal místo, kde přesně se to stalo, ani nepřipojil žádné fotografie. Jeho příběh proto ilustrujeme obrázky z několika nemocničních muzeí, do kterých stojí za to zavítat. A připomenout si, že co se týče zdravotnické péče obecně, byli a mnohdy i jsou na tom lidé hůře.   Glenside Hospital Museum Glenside Hospital Museum, Bristol, Anglie (Foto: Glenside Hospital Museum)   Bylo to pár dní po mých třiadvacátých narozeninách, když se mi zničehonic udělalo zle. Ze začátku to vypadalo na běžnou chřipku, kterou chytnu každý rok, jenže tentokrát se to podezřele rychle zhoršovalo. A pořád. Třetí den už jsem nedokázal nic sníst ani vypít, ale k doktoru se mi nechtělo. Manželka to nějak neprožívala - tyhle virózy prý mívají nepříjemný průběh a musím to vydržet. Po šesti dnech, kdy každý byl horší než ten předtím, jsem nakonec odjel na pohotovost. „Pošlou tě domů, jedeme tam zbytečně, budeš jenom za idiota,“ tvrdila mi žena cestou. Když mě doktor zavolal, šla se mnou. Nejdřív obligátní vyptávání, pak mám v puse teploměr. Je prý divné, že se bez teploty tolik potím a na dotyk jsem ledový. S ordinace odcházím s tím, ať zůstanu v čekárně, než pro mě najdou volnou postel. „Ha, kdo je tady idiot?!“ pomyslel jsem si a otočil se na ženu — v obličeji měla výraz překvapení a strachu.   Glenside Hospital Glenside Hospital Museum, Bristol, Anglie (Foto: Profimedia.cz)   Odvedli mě do malého prázdného pokoje. "Chvíli tady počkejte, protože vás asi dají do karantény." Čekal jsem přes hodinu, a to už jsem na chodbě slyšel hlasy příbuzných, které zavolala manželka. Bylo jim divné, že neležím v posteli. „To je v pořádku,“ usmál jsem se. „Přece si mě tady nenechají.“ O pár minut později mě někdo upozornil, že mám rozvázanou tkaničku. Tak jsem se ohnul, abych si ji zavázal… a omdlel jsem! Najednou se všechen lékařský personál, který mě dosud okázale ignoroval, mohl přetrhnout. Svítili mi do očí, pak mě zvedli na postel, kterou nastavili tak, abych měl hlavu co nejvíc dole a nahrnula se mi do ní krev! Díval jsem se na svou rodinu, na lidi, kteří tady se mnou před chvilkou vtipkovali jako někde v hospodě. Teď měly jejich tváře stejný výraz jako moje žena — bezradný a zděšený. Ukázalo se, že jsem omdlel následkem otravy krve, ale nikdo příčinu stanovit neuměl. Zjistili přítomnost stafylokoka, který obvykle žije na kůži a v puse, kde ale „obvykle“ taky zůstává. Nevěděli, jak se mi dostal do krve nebo co je vůbec hlavní příčina mého stavu. Ptali se mě, zda jsem nebyl v Asii nebo nejedl v nějaké méně čisté restauraci. Ani jedno. Druhý den mě převezli na jipku. Moc hezky se tam o mě všichni starali — až si teď zpětně říkám, jestli si náhodou nemysleli, že brzo zemřu. Moje rodina, jak jsem později zjistil, si to myslela. Dávali mi morfium — doktoři, ne moje rodina. Měl jsem dokonce tlačítko, kterým jsem si ho mohl sám dávkovat; bohužel jen v dlouhých intervalech.   Muzeum ve skále Muzeum ve skále (Sziklakórház), Budapešť (Foto: Necrocock)   Všechno z té doby mám jaksi zamžené, až na jednu věc. Pamatuju si, jak přišel doktor a řekl mi, že mi musí na krku „provést incizi“, aby mi zavedli malou trubičku k srdci. Na tuhle bolest byste nezapomněli ani po půl flašce morfia! Trubička byla tak široká, že se do ní vešlo šest dalších, tlustějších než běžná injekční jehla. Cítil jsem, jak se mi to provrtává od krku dolů, škrabalo mě to přímo pod kůží. Nevím, co se dělo dál. Pocitově jsem na intenzivce strávil jen den dva, ale ve skutečnosti to bylo hodně přes týden. Pak došlo k další „pamětihodné“ události. Vzali mě na magnetickou rezonanci. Musel jsem se položit na lehátko, úzké a tvrdé jako prkno, a přikázali mi zadržet dech. Říkal jsem jim, že bych radši vůbec nedýchal, protože mě to neskutečně bolí. Strčili mě dovnitř a já v tom stroji strávil celou věčnost. Děsnej randál, klaustrofobie, nedalo se tam dýchat, takže jsem se málem udusil. Konečně mě vytáhli a přendali na měkkou postel. Znovu jsem omdlel. „To vyšetření nám hodně pomohlo, teď už není pochyb, co vám je,“ řekl doktor, když jsem za pár hodin přišel zase k sobě. Zjistili, že mám „několik velkých abscesů v játrech“. Streptokok, ne stafylokok, se mi nějak dostal do krve a usadil se v játrech. Ta s ním teď sváděla masivní, ale předem prohranou bitvu. Umíral jsem.   Vukovarská nemocnice Vukovarská nemocnice, Chorvatsko (Foto: Shutterstock)   Doktoři to však nevzdávali. Aby mě vyléčili, nasadili mi permanentní kyslíkovou masku a zavedli mi do těla tři různé hadičky. Jednou tekla krev, druhou antibiotika a třetí, samozřejmě, morfium. Přidělili mi specialistu — a ten na rovinu řekl mojí rodině, že zatím viděl jediný podobný případ. Bylo to před měsícem a pacient už nežije. Skvělé! Jenže specialista se tentokrát ve svém úsudku netrefil. Koncem druhého týdne se to začalo pomalu zlepšovat. Z intenzivky mě převezli na normální pokoj a dali mi jen jednu kapačku. Docházel za mnou fyzioterapeut, který mě učil znovu se postavit na nohy — po víc než dvou týdnech bez jídla a pohybu svaly úplně ochabnou. Když jsem si za pár dnů poprvé dokázal sám dojít na záchod a uviděl se v zrcadle, hrozně mě to vyděsilo. Za dva a půl týdne jsem ztratil sedmnáct kilo. Byl jsem jak reklama na anorexii. Všechno se ale zdálo směřovat ke zlepšení. Mohl jsem dokonce i jíst, jenomže nic nechutnalo jako předtím. Dal jsem si třeba kafe, jen tak samotné, bez mléka, bez cukru, ale mně se zdálo odporně přeslazené. A pak, na konci třetího týdne, se během hodiny všechny bolesti vrátily. Jen co se podařilo vyhnat bakterie z jater, usadily se nad nimi, v pravé plíci. Doktoři mluvili o pneumonii a začali jednat. Bylo nutné prozkoumat otok na plicích, což se dělá pomocí dlouhé jehly, která se píchá do zad. A tohle vyšetření si na mně měl vyzkoušet student. Před dvěma týdny jsem si během incize myslel, že zažívám tu nejhorší bolest v životě. Ale ten mladičký medik to překonal. Nějak se mu podařilo netrefit se do prostoru mezi žebry a zabodl mi špičku jehly přímo do kosti. Bolelo to tak, že jsem se pozvracel.   National Civil War Museum National Civil War Museum, Harrisburg, Pennsylvania, USA (Foto: Profimedia.cz)   Dohlížející lékař mu klidným hlasem řekl, ať jehlu vytáhne a zkusí to znovu. Student uposlechl a povedlo se mu první vpich přesně zopakovat. Nakonec musel vzít vzorek doktor, který tak zjistil, že, že v plicích žádnou infekci nemám! Téměř po měsíci mě z nemocnice propustili. Na revers. Prosil jsem je, ať mě nechají jít bez ohledu na můj fyzický stav, protože jinak si zničím i ten duševní. Neudělal jsem dobře. Doma jsem na své posteli nemohl kvůli bolestem vůbec ležet. Musel jsem si nejdřív opatrně lehnout na bok, zadržet na minutu dech a čekat, až bolest pomine. Pak jsem se pomalu obrátil na záda a dýchal co možná nejméně. Nelepšilo se to a za dva dny jsem byl zpátky v nemocnici. Další jehla do plic a hle, teď už to byla pneumonie. Naštěstí další léčba netrvala moc dlouho — ve srovnání s předchozím měsíčním martyriem. A teď, po víc než půlroce, už mi nic nechybí, kromě pár kil, která jsem ještě nestihl nabrat. Na první kontrole v nemocnici mi řekli, že teď už ale opravdu (s největší pravděpodobností) vědí, co způsobilo onu masivní infekci. Asi před půlrokem jsem měl absces v dásni. Bolelo to, ale ne zase tak moc, abych to musel řešit. K zubaři jsem nešel a absces nakonec sám zmizel. To jsem si aspoň myslel, ale bakterie z něj se dostaly krví až do jater a následně pak do plic. Takže poučení z mého příběhu je: nebojte se zubaře ani jiných lékařů, jinak se vám přihodí dost nepříjemné věci. A může jít i o život.  

Komentáře

Doporučeno pro vás