Podle Echo24 chce Brno v rámci projektu s názvem Bydlení především začít přidělovat byty bezdomovcům. Náměstek primátora Matěj Hollan to označil za „moderní pojetí sociální politiky“ a dodal, že nájem budou platit ze sociálních dávek.

Veřejná služba

Škoda, že jsme to nevěděl, když jsem si bral hypotéku, na jejíž splátku musím každý měsíc vydělat. Stačilo nemakat, s rukama dozadu počkat, až mi stát přidělí sociální dávky a pak začít křičet před radnicí, že nemám kde bydlet. A já blbec pracuju…

homeless-uk.jpg.png

Proč nejde třeba zametat? (Foto: www.richmondfellowship.org.uk)

Proč za privilegium městského bytu nemusejí aspoň trochu pracovat i bezdomovci? Až do listopadu 2012 byli lidé na dávkách nuceni vykonávat takzvanou veřejnou službu – tedy dělat ve své obci nebo městě to, co bylo zrovna potřeba. Uklízet sníh, zametat, hrabat louky… Zdá se to úplně logické: stát lidem bez práce vyplácí dávky, stát je tedy jejich zaměstnavatelem a chce po nich, aby se za dávky podíleli na něčem společném.

Práce „ponižuje lidskou důstojnost“?!

Pro příjemce dávek byla veřejná služba povinná. Pokud ji odmítli, dávky nedostali. Ústavní soud pak ale dospěl k závěru, že veřejná služba ponižuje lidskou důstojnost. Soudce Pavel Rychetský tehdy řekl: „Ústavní soud považuje veřejnou službu za nucenou práci, protože není výsledkem svobodné vůle a svobodného rozhodnutí. Nepřijetí nabídky znamená ztrátu podpory v nezaměstnanosti, která přitom je výsledkem pojištění, které si ten dotyčný po desetiletí platil.“

profimedia-0213608753.jpg

Ústavní soudce Pavel Rychetský: "Práce člověka ponižuje"

To je ale zjevný nesmysl. Nezaměstnaní se totiž dají rozdělit do dvou skupin. První jsou lidé, kteří náhodou a bez vlastního zavinění přišli o práci – třeba proto, že jejich zaměstnavatel zkrachoval. Ti si sociální pojištění sice opravdu dlouhodobě platili, ale většinou se hodně starají o to, aby našli jinou práci. Pokud ji nenajdou, nejspíš jim nebude dělat problém pro obec třeba zametat. Mě osobně by to nijak neuráželo, práce jako práce.

Druhou skupinou jsou chroničtí nemakačenkové a lenoši, pro které je nezaměstnanost životním stylem. Sociální pojištění si většinou neplatili, protože neměli žádný příjem. Na dávkách jsou třeba i dvacet let a vyhovuje jim to. Na kabanos, brambory, cigára a pivo z Lidlu to stačí. Právě tihle sociální paraziti veřejnou službu nikdy dělat nebudou. Museli by totiž vystřízlivět a zvednout se od věčně zapnuté televize, a na to jsou líní.

„Mám bolavá záda…“

Zkušenosti se sociálními parazity loni v září shrnul Přerovský deník. Město Přerov tehdy potřebovalo pracovníky, kteří by uklízeli veřejná prostranství, čistili břehy řeky Bečvy a vykonávali další pomocné práce. S nabídkou slušného výdělku oslovilo šedesát dlouhodobě nezaměstnaných občanů na dávkách. Přišlo jich jen pětačtyřicet, z toho dva opilí a jeden pod vlivem drog.

„Podle mluvčí přerovské radnice Lenky Chalupové to na výběrovém řízení vypadalo spíše jako v ordinaci ortopeda nebo neurologa,“ napsal Přerovský deník. „Dlouhodobě nezaměstnaní vyjmenovali celou řadu neduhů, které jim brání v tom, aby vzali do ruky smeták nebo lopatu. Až na pár výjimek měli téměř všichni bolavá záda, ruce, nohy nebo ledviny. Někteří měli potřebu výběrové komisi názorně ukázat, kde všude jim bolest vystřeluje, jiní jen lakonicky oznámili, že si seženou potvrzení od lékaře.“

Výmluvy byly často úsměvné. „Před výběrovou komisí zazněly například tyto věty: Mám bolavá záda, střílí mi to až pod lopatku. Rozvádím se s manželkou, takže teď do práce nemůžu, možná později. Jsem neplavec – to říkám kvůli úklidu u Bečvy,“ shrnula některé z výmluv mluvčí radnice.

Zazněly ale i bizarnější pokusy vykroutit se práci. „Když se shýbnu, točí se mi hlava. Mám alergii na slunko a trpím ekzémem. Mám skoliózu a nemohu déle chodit. Byl jsem v kriminále a já bych tam ty lidi liskal, kdyby dobře nepracovali, já se znám, proto raději ne…“

Pět děcek

Přerov se dlouhodobě nezaměstnané snaží vyvést z kruhu chudoby, ve které se točí už několik generací. Často to naráží na parazitické a lenošské modely chování, které normální člověk prostě nechápe. „Musel bych dojíždět a o půl čtvrté ráno rozhodně vstávat nebudu – jsem otcem pěti děcek," vysvětloval přerovské komisi jakýsi muž, proč nemůže pracovat. Zkuste se vžít do myšlení člověka, který je sice na dávkách, ale nebrání mu to, aby si pořídil pět dětí. A když dostane možnost pracovat, vymlouvá se na ranní vstávání...

Ale nakonec proč by to neudělal? Dokud budou stát nebo města přednostně přidělovat byty bezdomovcům, nemusejí se sociální paraziti ničeho bát. Mohou se v klidu dál množit jako králíci. Co jiného by taky pořád doma dělali? Celodenní televize se nakonec omrzí, i když u ní chlemtáte lahváče z Lidlu...

dreamstime_xxl_9896425.jpg

Jaký je rozdíl mezi klíštětem a mužem, který má pět dětí a nepracuje? (Foto: wonderopolis.org)

Děti toho pána mají odmalička před očima model „Nepracuju, ale bydlet mám kde a jíst mám co.“ Okoukají ho a v dospělosti úspěšně zopakují. Sociální parazitismus se tak předává napříč generacemi – i díky lidem, jako je Matěj Hollan.

A TADY si přečtěte, proč je inkluzivní vzdělání postižených dětí na nic.