Hemisféry existují a každá se zabývá něčím trochu jiným. Proč ale neplatí, že by jedna převažovala nad druhou?
Podle teorie levo-pravého mozku řídí každá hemisféra jiný typ myšlení. A každý z nás upřednostňuje při svém běžném každodenním fungování jednu z nich. Například „mozkoví leváci“ jsou prý obecně logičtí, analytičtí a objektivní, zatímco „mozkoví praváci“ jsou zase intuitivní, syntetičtí a subjektivní.
Z psychologického hlediska je tahle teorie založena na tzv. lateralizaci mozkových funkcí. Lateralizace je česky „přesunutí ke straně“ a v tomhle to případě znamená, že jakkoli vypadají obě hemisféry na první pohled stejně, jen jsou zrcadlově převrácené, při bližším pohledu v nich najdeme patrné anatomické rozdíly. A pokud jsou tedy rozdílné stavbou, budou nejspíše rozdílné i svou funkčností.
Teorie levo-pravého mozku vychází z výzkumů Rogera W. Sperryho, který za ně dostal v roce 1981 Nobelovku. Konkrétně za popis rozdílných funkcí hemisfér, k němuž došel na základě výzkumů epilepsie. Právě on objevil, že když přerušíte kalózní těleso (corpus callosum), což je shluk nervových vláken, který obě hemisféry spojuje, dojde tím k utlumení nebo úplné eliminaci záchvatů.
cropped-copy-cropped-sperrybrain-700x359.png
Americký neurovědec Roger Woolcott Sperry (1913 – 1994) (Foto: commons.wikimedia.org)
Jenomže i v tomhle případě je všechno dobré k něčemu špatné. Pacienti měli po ‚rozpojení‘ hemisfér nejen vážně narušenou osobnostní integritu, ale začali zažívat podivné jevy, které jim ztěžovaly každodenní život. Za všechno mluví následující, nejvíce citovaný pokus:
Pacientům se zavázaly oči a pak před ně byly předkládány různé předměty. Ty si měli ohmatat rukou a říci, co to je. Když určitý předmět ohmatali pravačkou, neměli s tím problém, ale když levačkou, tak ano – pacienti později uváděli, že sice přesně věděli, co ohmatávají, ale prostě to nedokázali vyslovit. Z toho Sperry usoudil, že jazykové schopnosti řídí pouze levá hemisféra (která řídí pravou ruku).
Ano, řeč se skutečně soustřeďuje do jediné (u většiny lidé levé) hemisféry, díky čemuž je také její zkoumání jednodušší a dnes ji proto máme lépe probádanou než tu pravou. Zároveň s tím ale do ‚lidové vědy‘ pronikla ona zobecňující představa, že levá polovina mozku je racionální, kdežto pravá iracionální. A spolu s tím hlavně to, že každý z nás používá více jednu z těchto polovin, což pak předurčuje i jeho celkové zaměření.
Ve skutečnosti ale další výzkumy prokazují, že tomu tak vůbec není. Například populární fakt, že matematici mají dominantní ‚racionální‘ levou hemisféru. Je to jinak – být dobrým matematikem znamená mít obě hemisféry přibližně stejně výkonné a hlavně neustále úzce spolupracující.
A to platí u všech, i u lidí bez speciálního nadání. Vraťme se k příkladu s jazykem a řečí – levá hemisféra sice odpovídá za formulování určitých slov a jejich správného spojování, pravá jim ale dává intonaci a tempo. Formálně je tedy řeč sice „lateralizována“ v levé hemisféře, jenomže bez té pravé bychom mluvili jako roboti. A co by si asi počaly velké asijské národy, v jejichž jazycích mají některá stejná slova odlišné významy podle toho, jakou výškou tónu je pronesete?
Nicméně lidé chtějí jasná a jednoduchá řešení a rádi kategorizují věci do binárních vztahů – buď/a nebo, nahoře/dole, dobro/zlo, levá/pravá… A taky si rádi hrají, a proto vás na závěr nemůžeme ochudit o TENHLE ONLINE TEST (jeden z virálně nejúspěšnějších) týkající se dominance levé či pravé hemisféry.
pak jděte SEM.
Jako většina takových testů se však jedná jen o zábavnou hru. V tomhle případě je pikantní, že ho vymyslela jistá americká reklamní agentura a rozeslala ho lidem z reklamních a marketingových společností v USA a Německu.
A zjistila toto: v Německu bylo 43% lidí s dominantní levou hemisférou a 24% s pravou (zbytek je měl dominantní tak nějak nastejno), zatímco v USA bylo ‚mozkových leváků‘ 36% a ‚praváků’ 34%. Tedy – němečtí marketingoví a reklamní pracovníci jsou racionálnější než ti američtí. A proto jsou i jejich reklamy přímočařejší s menším prostorem pro fantazii.
No jistě že ne. Uznali to posléze i sami autoři, kteří si ve skutečnosti ověřili úplně něco jiného – jak co nejlépe zařídit virální šíření určitého obsahu po internetu.
A TADY máte 17 hudebních faktů, o kterých se asi neměli ani páru.
Podobné články
Martin Miko
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
