Na první pohled vypadá poněkud nadpřirozeně a přitom je tolik přirozená. Působí, jako by spadla z vesmíru a přitom je tolik lidská. V drobounké Léně dřímá obrovský talent i entuziasmus pustit ho do světa. Co to tu klišoidně kecám? Její talent je dávno vzhůru a klišé v něm místo rozhodně nemají.
Vyzkoušela si práci se světlem a teď jde ještě dál. Vybrala si oheň. Nezkrotný jako ona sama. Protože svým uměním boří umělecké hranice a snaží se vytvářet stále nové metody, uvítala nabídku zapojit se do unikátního projektu s názvem EXCELENT „Po svý ose“. Projekt ukazuje příběhy lidí, kteří se odpoutali od toho, co jim bylo předurčeno rodiči nebo školou, a šli za svými sny. A nejen to. Všem je společné, že nepolevili, dokud svého snu nedosáhli. Jinak tomu nebylo ani u Lény, která v rámci projektu přijala výzvu a v Praze na Strahově se jako první člověk v Česku pustila do velkoplošného kreslení za pomocí ohně.
Exoticky znějící Léna Brauner je tvoje pravé jméno?
Mám ho v občance. Teď se ale budu rozvádět, takže se vrátím k příjmení Virgler. V osmnácti jsem si jméno změnila. Bylo to i takové osvobození se od rodného příjmení, které bylo Brabcová po dědečkovi (legendární Vladimír Brabec – představitel majora Zemana – pozn. red.) a Lenka mi skoro nikdo neřekl.
Před pár lety byl tvým poznávacím znamením liščí ocas. Proč zrovna ten?
Původně z hecu. Byl to dárek, koncipovaný tak, že se má nosit z kabelky jako módní doplněk. Nejsem zastáncem chlubením se "cizí kůží" a kožešinovým průmyslem vůbec. Mně přišlo automatické připnout si ho zezadu na kalhoty, jako to nosívala zesnulá liška stříbrná. Když jsem s ním vyšla ven, fascinovalo mě, jak lidi reagovali, jaké pobouření to vyvolalo. Pro někoho je úplně normální nosit kolem krku norka nebo celou lišku, ale když si někdo vezme jen ocas a připne si ho tam, kam ocas normálně patří, vyvolá to velikánskou vlnu reakcí.
Zahrála jsem na nějakou citlivou strunu. Lidi chodí po ulici jak posmrtný masky, neusmějí se, mají pořád konstantní výraz. Bavilo mě, že v nich vyvolám nějakou emoci a samozřejmě mě bavilo i být středem pozornosti. Postupně se to dostalo do roviny, kdy se pro mě ocas stal dobrou maskou. Lidi si všímali ocasu a ne mě. Bylo to velice příjemné v tom smyslu, že nehodnotili mě jako osobu, ale to, že mám ocas. A tak jsem se za tím extrovertním ocasem hezky introvertně schovala.
11892388_949890058390812_7816892463602546284_o.jpg
S liškami se symbolicky rozloučila loni na podzim právě ohněm.
Další, co tě na první pohled definuje, jsou tvoje vlasy. Vypadáš trochu jako Majka z Gurunu.
Přiznám se, že jsem neviděla ani jeden díl Majky z Gurunu, ale už jsem to několikrát slyšela. V nějakém bulváru jsem byla Kazisvět z Princezny se zlatou hvězdou na čele… Já mám ale tenhle účes s různými obměnami a mutacemi od nějakých pěti, šesti let, kdy to bylo to nejpraktičtější holčičí mikádo s ofinou. Baví mě nejvíc z toho důvodu, že když maluju, je to nejpraktičtější, nelezou mi vlasy do obličeje. Může to vypadat jakkoliv vesmírně, ale pro mě je to hlavně pohodlný účes a s trendem moc neexperimentuju.
malinka.jpg
Vlasy jako důkaz. Léna kreslí už odnepaměti. A ofina jí při tom nepřekáží. (Foto: archiv Lény Brauner)
Pojďme se od toho, jak vypadáš, přesunout k tomu, co děláš. Mainstream jsi možná zaujala spoluprací s Tomášem Klusem. Jak ses k ní dostala?
Já se znám ještě delší dobu než s ním s Tamarou (Klusovou manželkou – pozn. red.). Před několika lety mi zavolala a pozvala mě ke spolupráci s ním. A já se přiznám, že jsem vůbec nevěděla, kdo je Tomáš Klus. Pro mě to bylo něco jako „jo, kamarádka chce pro svýho kluka, kterej má garážovou kapelu, udělat plakát“. Bylo to hodně hozený do vznikajícího faux paus. Takže jsem šla na kafe s Tomášem a jeho týmem a ani ve chvíli, kdy seděl přede mnou, jsem vůbec nevěděla, kdo to je. A bylo to trošku trapný i v tom, že jsem se ho třeba dvakrát zeptala na jméno. Skoro to naoko vypadalo, že si z nich dělám srandu.
A pak, že jsi nespadla z vesmíru.
Já jsem prostě takovej pavouk, kterej je zalezlej v ateliéru. V té době jsem nevylézala skoro vůbec. Jsem workoholik a vždycky mě moje práce bavila, takže jsem v té době byla umalovaná k smrti.
Začali jsme vymýšlet nějaké vizuály a když jsem přišla domů, podívala jsem se na internet a bylo mi jasný, že jestli jsem někdy byla trapná, tak to bylo na tom obědě. Pak jsme se na chvíli odmlčeli. Po těhotenství jsem znovu nadupla pracovní éru a tam jsme se začali s Tomášem vídat víc a rozumět si ve vyjádření. Vznikly masky kvůli písničce Noe, a spolupráce se zintenzivňovala a nabalovala. Dělala jsem pro pro něj plakáty, celý cover k desce Anat život není, na dvou z jeho koncertů jsem dělala tzv. live painting, kdy mám meotar s plexisklovou deskou, kterou prosvěcí lampička, na ní pauzáky, aby byla světlopropustná inkoustová barva vidět a pořádně vyzněla. Nade mnou je kamera, která snímá i moje ruce a já si víceméně hraju s různými materiály.
Dá se to vidět jinde než přímo live – na koncertě?
Je velice těžké to zachytit. Dalo by se to taky nazvat analog-VJing. Skrze mě projde hudba, kterou já nějak vnímám a která na mě nějak působí ve chvíli, kdy se já vyjadřuju vizuálně. Je to taková konverzace mezi hudební a vizuální produkcí. Začínám se tak místy osvobozovat od Lény Brauner. Zakládám nový label, který se jmenuje TMA. Můj přítel se jmenuje Petr Pufler, jeho přezdívka je SVĚTLONOŠ, a tyhle performance děláme spolu.
Jsi rozprsknutá do všech uměleckých žánrů i směrů…
Tenhle rok mám v plánu vydat hudební album, kde budu zpívat. Asi to nebude tklivý šanson s piánem. Líbí se mi elektronická hudba s živými nástroji. Momentálně dostává ostré obrysy spolupráce s DJem Nobodylisten, na kterou se už moc těším.
Co všechno tedy renesanční Léna Brauner vlastně dělá?
Kromě všeho jiného si stále ještě zvykám na střídavou péči po rozvodu. Ale hodně se řídíme tím, jak vnímáme naši dceru. Důležitý je, aby se ti dva nekousli navzájem, nezačali se předhánět v tom, kdo je lepší rodič, nezačali dávat dárky, pomlouvat druhého rodiče. Já se pořád snažím razit teorii, byť mám občas pocit, že je to boj s větrnými mlýny, že šťastný rodič rovná se šťastný dítě. Že když ve chvíli, kdy jsou spolu lidi jen protože „máme dítě, tak to vydržíme“, mi to „držáctví“ přijde naprosto kontraproduktivní. Toho jsem se chtěla rozhodně vyvarovat.
Jsem tedy i maminka. A potom je tam malba, která mě baví pořád. Kresba na papír, textil i porcelán, nástěnné malby…
Co třeba tetování?
V posledních letech se mi začalo stávat čím dál tím častěji, že jsem dělala návrhy na tetování. Je to zvláštní, kreslit něco, o čem víš, že je to pro účel toho, aby to někdo překreslil na jiný materiál. Sama nemám žádné tetování, nevěděla bych co – navždy. Před deseti lety mě bavili jeleni. Takhle přesně dokážu rozklíčovat svoje různá období, skrze zvířátka, a nedokážu si představit, že bych nějaké z nich nosila s sebou furt. Takže tetování sama na sebe ne, ale u jiných lidí, když to řeknu velice hloupě, tak je to vlastně „změna materiálu“. A hlavně mě baví komunikace s lidma - nějakým způsobem je navnímat. Momentálně začínám tetovat kamarády a baví mě to čím dál tím víc.
img_8587.jpg
Začalo to pomeranči, pokračuje kamarády a další můžete být i vy. (Foto: archiv Lény Brauner)
Co tě baví nejvíc?
Taková moje hlavní message, i tím, jak se teď lámu do různých nových oborů, je zastavit člověka, který je v nějakém svém monotónním běhu, a dostat ho do nějaké atmosféry. Odrážím se od toho, že by se mi líbilo dotknout se každého smyslu člověka, aby se mohl cítit bez komplexů komplexně. A nejdůležitější pro mě je udělat to co nejlíp, nedělat to povrchně, jen kvůli tomu, abych si mohla odškrtnout fajfku.
Hodně si vybírám spolupracovníky, se kterými se vrhám do různých projektů (jeden z nich je např. zmiňovaný projekt EXCELENT Po svý ose) Upřednostňuju kvalitu před kvantitou a ráda zkouším nové věci. Osvěžit se je vždycky fajn.
Co máš na planetě Zemi nejradši?
Líbí se mi zdejší bytosti, které jsou si jisté samy sebou a tím co dělají. Mám ráda lidi, kteří na sobě pracují a snaží se být sami pro sebe dokonalou bytostí. Prazákladní myšlenka je ale vymítit svůj strach, protože všechno zlé stojí na strachu. Tohle mám ráda na planetě Zemi – lidi. A zvlášť ty, kteří šíří pozitivní vibrace. A jinak je tady toho spoustu k obdivování. Takže já jsem tady spoko!
Spadla jsi dobře.
Určitě. Nestěžuju si a hlavně si myslím, že je tady dostatek prostoru k tomu, abychom si každý ten svůj svět vytvářeli sami takovej, jak si ho představujeme. Útěky jsou zbytečné, protože utíkáme vždycky sami se sebou a sami před sebou.
Odbočme k přízemnějším věcem. Kam ráda chodíš v Praze jíst?
Před rokem bych dokázala striktně odpovědět, zunifikovat se do nějaké škatule, ale dneska jím to, na co mám chuť, prostě jak to cítím. Minulé léto jsem jedla jen klíčky a pila ovocné a zeleninové šťávy, stravovala jsem se rostlinně a nezpracovávala nic tepelně, cítila jsem se skvěle. Pak se to ale přehouplo do podzimu, začala jsem mít chuť na velké polívky, prolévat se tím horkem. V součastné chvíli v mojí kuchyni nenajdete cukr, bílou mouku, mléko. Nejsme úplně striktní, ale je zbytečné před fakty zavírat oči. Bílé jedy teda ne. Maso primárně nejím a když už ano, ráda vím, odkud to zvíře bylo a jestli se mu dobře žilo, protože to je spjaté s určitou energií, kterou do sebe dáváš skrze to maso, skrze tu smrt. Když už ho jdu jíst, tak se vší láskou poděkuju tomu zvířeti, že pro mě položilo život a s velkou chutí ho sním. A nevyčítám si to, protože ta výčitka je zase ten strach a sebekárání. Mám ráda se občas unavit masem.
A když už tedy maso, tak síť Ambiente, Vinohradský parlament, Bruxx, Vinohradský pivovar, vietnamská Madame Lyn a nebo naše milované čínské knedlíčky v Kung fu pasta. A když se dostanu na Letnou, tak Bistro 8.
Kam se ráda chodíš bavit?
Mám ráda klub Neone v Orcu na Praze 7. Otevřelo ho audiovizuální studio Lunchmeat a hraje tam hudba mně blízká. Potom tzv. Krmítko neboli Meatfactory, občas hraje dobrej DJ ve Vlkově 26, a pak taky na putovní party Polygon, protože techno je všechno.
Kam chodíš odpočívat?
Já odpočívám prací. Občas si vyjedu vlakem a jdeme se se Světlonošem projít někam do lesa. Ale spíš ve chvílích, které mám pro sebe, dělám volnou tvorbu. Takže, že bych ti řekla: park Stromovka, vždycky si tam sednu na třetí lavičku zprava a pozoruju kachny, tak tam jsem se ještě nedostala.
vsim-moznym.jpg
Volná tvorba. Léna maluje vším, co je po ruce - jehličím, mrazem, čokoládou, chlebem i popelem.
Ty jsi vnučka Vladimíra Vrabce, ale moc se o tom nešíříš…
Nemám ráda, když si člověk neprojde vlastní cestou k tomu, aby se o něm mluvilo. Ale máme se s dědou moc rádi. Po osobní rovině máme krásný vztah, moc mě podporuje a je rád, že jsem chytla obor, který mě zaujal, protože v patnácti jsem byla hodně tvrdohlavá, šla jsem si hodně za svým a všichni z rodiny chtěli, abych šla na konzervatoř, čímž mi dali jasné vodítko, že tam jít nesmím.
Pomáhá ti to nějakým způsobem? Otevírá ti to dveře?
Ne. Jasná odpověď je i to, že jsem si v osmnácti změnila jméno, protože mě hrozně štvalo, že jsem něčí vnučka. Ať by byl můj dědeček kdokoliv a dělal za svůj život cokoliv, tak se to nijak neváže na to, co budu dělat já. Takže někdy mi to tu berličku dalo, ale já jsem ji odmítla. Nemám tendenci dělat něco z protekce.
Co nebo kdo tě momentálně nejvíc inspiruje?
Můj přítel Petr Pufler AKA Světlonoš. Ukázal mi nový rozměr v tvorbě a hodně ovlivnil můj přístup k práci. Většinou pracujeme spolu, ať už na jeho projektech nebo mých. Je neskutečně povznášející pocit mít partnera, se kterým něco tvoříte. Lásku přetváříme do nesmrtelna, což je pocit, který jsem nikdy dřív nezažila.
Pokud si chcete od Lény nechat pomalovat plátno, tašku, boty, hrneček nebo sebe, můžete ji kontaktovat na její facebookové stránce. Další z jejích snových obrazů najdete na webu www.lenabrauner.cz.
Podobné články
Arian EbrahimiDoporučujeme
Martin Miko
