Hranice Thajska, Laosu a Myanmaru (Barmy) získala své jméno podle opia, které odtud před půlstoletím proudilo do celého světa. Drogoví bossové tu měli pohádkové zisky. Časy "bílé smrti" jsou ale už dávno pryč. Dnes tu můžete najít pomyslné zlato v podobě koktejlu zážitků.

Žádné tropické korkové přilby! Žádné mačety a ručnice na obranu před divou zvěří a žádné barevné korálky a nožíky s lesklou střenkou pro domorodce! Ale taky žádná bílá místa na mapách. Severní Thajsko je přiměřeně civilizovaný a bezpečný kout světa, kam se může bez obav vypravit i ten, kdo zatím ještě nikde nebyl bez cestovky. Všechno tu funguje skoro stejně jako doma. Autobusy jezdí včas a jsou čisté, skoro všude najdete levné hotýlky pro nezávislé cestovatele, nikdo vás tu nepřepadne (respektive vás přepadne asi stejně často jako v Krkonoších nebo na Šumavě).

A proto taky nepotřebujete žádné speciální rady, jak na to, které vám u jiných článků servírujeme až pod nos. Prostě jen odleťte do Bangkoku, sedněte do autobusu do města Chiangmai v severním Thajsku a ostatní už přijde samo.

Sezónní afektivní porucha

Fajn, ale proč tam vůbec jezdit? Teď na podzim a v zimě je odpověď jednoduchá: protože ne každý se vyblbne na sněhu. Někomu je kvůli krátkému dni prostě smutno a cítí se vyčerpaný a ospalý.

Podle psychiatrů trpí až 80 % z nás nějakou formou tzv. sezónní afektivní poruchy (SAP) – zjednodušeně řečeno mírnější formou zimního spánku zvířat. Na rozdíl od deprese není SAP nemoc, ale zcela přirozený stav. Způsobuje ji totiž nedostatek světla, který na podzim a v zimě v krvi zvyšuje hladinu hormonu melatoninu. SAP se dá odstranit tak, že odletíte někam kde se v zimě nekrátí den a budete tam dělat něco, co vás baví.

Osobně do severního Thajska utíkám skoro každý leden nebo únor. Dva tři týdny tam lozím v pohraničních horách, prodírám se džunglí, splouvám řeky na bambusovém voru, navštěvuju vesnice domorodých kmenů, prolézám jeskyně… Máte dvě možnosti. Buď si vše výše zmíněné koupíte u některé z lokálních thajských cestovek, která vám zážitky ve Zlatém trojúhelníku sestaví přímo "na klíč". Nebo si je najdete sami, což je samozřejmě mnohem víc naplňující a zábavné.

Jako východisko doporučuju městečko Pai, kam jezdí z Chiangmai autobusy. Plánky treků v okolních pralesích u myanmarské hranice v Pai vyžebráte v cestovce nebo vygúglíte, spát budete přímo ve vesnicích. A co tam můžete vidět?

Duchové v hlavě

Po dvoudenní cestě džunglí dorážím do vesnice Akhů. První příslušníci tohoto horského kmene přišli do Thajska teprve v roce 1903 z Laosu. Dnes jich tu žije asi padesát tisíc. Akhy snadno poznáte podle charakteristických ženských čepic. Bohaté výšivky na nich doplňují stříbrné šperky a koule vyklepané ze starých stříbrných mincí. Domorodé ženy čepice nesundávají ani když spí, protože se bojí, že by jim do hlavy vstoupili zlí duchové. Akhové jsou totiž animisté - věří že svět kolem nás obývají duchové, které je neustále třeba usmiřovat.

Typická vesnice kmene Akha sestává asi z dvaceti až třiceti chýší. Stěny tvoří rohože upletené ze štípaného bambusu. Střechy kryjí palmové listy, v místech poblíž civilizace někdy i vlnitý plech. Chýše jsou umístěny asi dva metry nad zemí na bambusových nohách, aby do nich nepronikalo vlhko a krysy. Životnost staveb je v tropickém podnebí jen pár let. Když začne chýše hnít a rozpadat se, domorodci si prostě během pár hodin postaví novou.

Druhá vesnice na trase mého treku patří kmeni Lahu, jehož příslušníci sem kdysi dorazili z podhůří Tibetu. Ještě před pár lety byste jeho příslušníky mohli snadno rozeznat podle charakteristického černobílého kroje, který je však v poslední době pomalu nahrazován moderní konfekcí. Příslušníků kmene Lahu žije v severním Thajsku asi osmdesát tisíc. Stejně jako ostatní etnické menšiny se živí lovem a primitivním zemědělstvím. Mýtí a vypalují džungli a na vzniklých políčkách pěstují rýži, kukuřici a další plodiny. Včetně opia, které po večerech kouří z bambusových dýmek.

Zmizet co nejdál od silnice

Příslušníků kmene Lisu žije v thajských horách asi třicet tisíc. Ačkoli pocházejí stejně jako Lahuové z Tibetu, na rozdíl do nich si potrpí na jásavé barvy. Jejich kroje a vyšívané tašky působí snad až trochu kýčovitě. Tradiční oděv jako první odhodili muži, které uchvátily karty, alkohol, tranzistorová rádia a další zázraky moderní civilizace.

A nakonec přespím ve vesnici kmene Yao (Mien). Jeho příslušníci kdysi do Thajska přišli z jižní Číny a kultura Yaů má dodnes mnoho společného s čínskou. Píší například jen v čínských znacích. V Thajsku žije asi padesát tisíc Yaů, ale protože kočují bez ohledu na státní hranice, najdete je i v sousedním Laosu a Vietnamu. Ženy kmene Yao nosí černé turbany bohatě zdobené výšivkami. Jejich kroje už dnes ale spatříte jen o svátcích. Nebo když se stejně jako já vydáte někam dál od silnice, což vřele doporučuju.

Kolik to bude stát?

To je právě to nejzajímavější! Letenku do Bangkoku koupíte asi za 14 – 17 000 Kč, ale to je jediná větší investice. Živobytí v severním Thajsku pak už totiž vychází stejně draho nebo spíš levněji než doma, a to i v případě, že nebudete nijak zvlášť šetřit. Za měsíční cestu včetně desetidenního treku džunglí jsem zaplatil asi 10000 Kč, a to jsem si žil jako král. Když jsem před lety ještě na škole neměl peníze, zvládl jsem to i za méně než polovinu.

A tady si přečtěte o tom, jak dojet na skútru z thajského Bangkoku po zemi až do českých Horních Řepčic.