Potravinářská inspekce kvůli “závažným hygienickým nedostatků” zavřela pražské lahůdkářství Jan Paukert. Že jste to jméno nikdy neslyšeli? Vaše chyba – podnik na Národní třídě je ikonou české prvorepublikové “hi–end” gastronomie. Kdo před válkou v Praze něco znamenal, kupoval si dobroty u Paukerta. Jedno z nejslavnějších lahůdkářství v Evropě nabízelo proslulé saláty, různé druhy kávy, koňaky, výběrové likéry…

“Nakupovali zde herci Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Hana Vítová, Lída Baarová, Oldřich Nový i Jiří Voskovec s Janem Werichem,” napsal před časem týdeník Euro. “Často se zastavil také dirigent Václav Talich a nově otevřenou Paukertovu vinárnu U Fausta a Markétky si velmi oblíbila operní pěvkyně Ema Destinnová. Závod dodával delikatesy i prezidentu Masarykovi a kvalitou se mohl měřit s předními evropskými podniky…”

Kdo vymyslel chlebíčky?

Jen tak mimochodem, Jan Paukert bývá někdy označován za vynálezce nebo aspoň klíčového propagátora české speciality – obloženého chlebíčku. Legend o jeho vzniku je sice několik, ale podle té nejčastější se chlebíček zrodil v roce 1916 právě na Národní třídě. Jan Paukert ho prý vymyslel ve spolupráci s malířem Janem Skramlíkem.

Dnes už bychom si chlebíček u Paukertů raději nedali. Potravinářská inspekce tam našla hromady myšího trusu, plíseň a další šokující hnusy. “V zázemí, kde se připravovala jídla, byly celkově znečištěné podlahy dlouhodobě neodklízenou mastnotou a prachem, špinavé byly i dřezy,“ řekl novinářům mluvčí inspektorů Pavel Kopřiva. Co z toho plyne? Proslulá značka, zavedený podnik nebo slavné jméno nemusí samo o sobě znamenat nic. Automatická záruka kvality to rozhodně není. Kdo se v životě orientuje jen podle značek, je snob a často si nevědomky kupuje podřadný šmejd. Dobře mu tak.

mys.jpg

(Foto: koláž: Ondřej Karpíšek)

Hnus je všude

Na Paukertovu obranu ale musím říct, že takhle je to skoro všude. Kdyby kontrola vtrhla do kteréhokoli lahůdkářství, restaurace nebo potravinářského provozu, vždycky tam najde hnusy. Vím to, kdysi na vysoké škole jsem totiž chodil na brigády do pekáren, mlékáren a čokoládoven. Produktům všech těchto odvětví jsem se pak dlouho vyhýbal. V pekárnách se to hemžilo šváby, v mlékárnách se z mléka cedily utopené mouchy a vosy a v čokoládovnách pobíhaly myši. Kamarád z masokombinátu mi vyprávěl, že se maso do lančmítu musí semlít co nejrychleji, aby jim s ním červi neutekli. Nakonec tedy můžete věřit jen tomu, co si uvaříte sami doma. A to ještě nevíte, odkud pocházejí suroviny…

Chlebíčky od Paukerta si “zahrály” i v dodnes málo známé kapitole z období nacistické okupace. Několik zrádných domácích novinářů se tehdy přidalo na stranu Němců a začali českou společnost přemlouvat, aby s nimi spolupracovala. Jména Karel Lažnovský, Emanuel Vajtauer nebo Jan Rys-Rozsévač dnes už většině z nás nic neřeknou. V roce 1941 se na ně ale veřejnost dávala s podobným odporem, jako dnes na Zemanova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Tehdejší premiér Alois Eliáš, který byl tajnou hlavou domácího odboje, se je proto rozhodl otrávit. Výsledkem byla tzv. chlebíčková aféra.

Tyfus za kolaboraci

Jako zdroj chlebíčů uvádějí historici buď lahůdkářství Lippert, nebo Paukert. Premiér Eliáš je prý sám koupil a zanesl ke dvému známému lékaři (uváděnému jen zkratkou M. K.), který do nich vpravil bakterie tuberkulózy, tyfu a také botulotoxin. Eliáš pak chlebíčky na úřadu vlády předložil pozvaným novinářům. Odnesli to vážnými zdravotními potížemi a Karel Lažnovský dokonce zemřel na tyfus. Že byl záměrně otráven se ale zjistilo až v roce 2006 analýzou dobových dokumentů. Líto mi ho není – byl to prostě kolaborant.

Ne že byste snad dnes u Paukerta dostali tyfus. Až se ale s chutí zakousnete do nějaké vybrané lahůdky, vždycky si v duchu řekněte: Kdepak se to asi válelo? Kdo na to sahal? Co po tom lezlo? Tenhle filozofický přístup k jídlu má výhodu i v tom, že se nebudete tolik přežírat, nebudete tlustí a dožijete se vyššího věku.