Proč je v dnešní době vlastenectví výsadou idiotů? – G.cz
Vyhledávání

Proč je v dnešní době vlastenectví výsadou idiotů?

Prohlašujete o sobě, že jste vlastenec? Pak jste dost možná debil.

Dirk Diggler
Dirk Diggler 24.2.2015, 10:00

Ať chceme či nechceme, titulovat se pojmy jako vlastenec či patriot se ve 21. století stává výsadou idiotů, ubožáků, buranů a malých lidí, kteří v životě dokázali pouze to, že se shodou okolností narodili v zemi s určitou historií a kulturním dědictvím.

De facto je jedno, do jaké míry je tato sociálně-národní kontinuita v porovnání s jinými státy chudá či jak moc převyšuje ostatní, co se periodické četnosti epidemií debility a přizdisráčství týče. Stačí občanka či rodný list a celkem jednoduše lze determinovat, který hrdina, umělec, sportovec či státník spadá do podmnožiny těch, na které můžeme být hrdí.

Obzvláště ve střední Evropě – tradičním teritoriu ratlíků tuctovějších, než které kdy nabízel Zdeněk Srstka, je celý tento koncept k smíchu. Ve skutečnosti nynější politici hrající na tuto notu nabízí pouze jakousi pseudo-taxonomickou matrjošku – druh, rod, čeleď, řád, třída atd. V první řadě jsme tedy Češi (byť okořeněni, s decentností Ládi Hrušky, biologickým materiálem Němců, Rakušáků, Slováků, Poláků, Maďarů, Romů, Židů, Francouzů atd.), v druhém gardu jsme Slované, ve třetím jsme kavkazoidní rasy čili europoidi, ve čtvrtém jsme Evropané, v pátém spadáme pod Západní civilizaci, v šestém jsme lidé a nakonec (krom těch, jejichž matky ve snu oplodnil Aštar Šeran) jsme logicky pozemšťané.

Pokud se vás školení profesionálové v HR odděleních větších firem(rozuměj až na čestné výjimky lidé, kteří během studia psychologie či sociologie nepatřili zrovna mezi elitu) zeptají, jaké jsou vaše pozitivní vlastnosti či životní úspěchy, a vy máte dostatek inteligence na to, že se vám již podařilo trefit do správného patra a kanceláře, jen stěží odpovíte: „tak například jsem Čech jako byl Smetana, Slovan jako Dostojevský, běloch jako Galileo Galilei a na rozdíl od komisaře Rexe (nepopíraje jeho vysoce kvalitní a inovativní investigativní metody) jsem člověk.

Pokud jste idiot, který neumí žádný jazyk, nemá žádné vzdělání, nikdy nic nevytvořil, nedokázal a jeho jediným zájmem je popíjení teplého Braníku při sledování seriálu Ulice, můžete předložit rodokmen, na jehož počátku je samotný Herkules, a bude vám to celkem houby platné.

V moderním světě jednoduše věci typu - jak často oprašujete bustu Masaryka, jestli jíte knedlo vepřo zelo, kolikrát jste masturbovali na úpatí Řípu při čtení Babičky Boženy Němcové, jestli byl jeden z vašich prapředků blanický rytíř či kolikrát jste navštívili kázání Daniela Landy - jednoduše ztrácejí relevanci.

Pokud něco získáme jen tím, že se narodíme, nemůže to být považováno za kvalitu či cokoli, co by nás povyšovalo nad ostatní. Naopak, v mnohých případech je to pouze konsekvence nadměrné konzumace tuzemáku a následného třicetivteřinového sexu na záchodcích kulturáku během koncertu Michala Davida.

Koneckonců ještě na přelomu 19. a 20. století byla oblíbeným námětem americké literatury tzv. „tragic mulatta“. Ve většině případů se jednalo o příběhy žen, které měly z osminy či šestnáctiny „černou krev“, aniž by to věděly či aniž by to o tom věděla společnost, ve které se pohybovaly – klimax jejich tragédie přicházel v moment, kdy jim byla ona skutečnost vyjevena, či ve chvíli, kdy byly „prozrazeny“.

Toho času nebyl ještě pointou paradox – tedy to, že předem neovlivnitelný stav začal být relevantní jen ve chvíli, kdy se o něm vědělo. Částečně možná v rámci rétoriky abolicionistů. Jinak však společnost nebyla ještě na takové úrovni humanismu, aby se místo na abstraktní problém s identitou zaměřila spíše na základní princip – tedy, že by to mělo být úplně jedno.

Ve větším měřítku - čím je lidstvo vyspělejší, tím ony narozením se nabyté „kvality“ ztrácejí význam a transformují se v opilecké souznění, že Jarda Jágr je borec. Bohužel není tento vývoj úplně lineární a často dochází k jakési občasné regresi. Všudypřítomný tržní mechanismus funguje i zde. Když firma hledá zaměstnance, hledá toho nejkvalitnějšího a ne nejbělejšího či nejčeštějšího.

Mnohdy se ale objeví někdo, kdo potřebuje volební hlasy, chce prodat svoji desku, lístek na svůj film nebo jakýkoli výrobek či službu, které by v konkurenčním makrokosmu neobstály. Člověk může být úplně neschopné a vylízané hovado, ale nikdo mu nikdy nesebere jeho původ, barvu kůže či sexuální orientaci.

Apel na vlastenectví a patriotismus pak na zkrachovalou lůzu vždycky zabere. Chris Kyle byl možná vidlák, který by, kdyby od malička s tátou neběhal po lese a neproháněl kulky hlavou jelenům, dneska seděl někde v přívěsu, popíjel ve slipech pivo Pabst Blue Ribbon a nadával na špinavé Mexičany. Také to pravděpodobně byl rasista, který si liboval v zabíjení „čmoudů“, kteří jeho zemi vůbec nic neudělali, pouze údajně vlastnili zbraně hromadného ničení, nic naplat, že se ukázalo, že žádné neměli.

Nicméně Chris Kyle byl běloch, heterosexuál, Američan a Texasan, který střílel lépe než Kateřina Emmons a tak se stal válečným hrdinou a ještě k tomu tragicky zahynul poté, co se ukázal jako obrovský srdcař a kvalitní amatérský psycholog a vzal traumatizovaného schizofrenního kamaráda na střelnici, aby tak ulehčil jeho válkou zbídačenému duševnímu stavu.

Clint Eastwood sice na stará kolena tím republikánstvím trochu blbne, ale stále je to dostatečně šikovný režisér, aby Kyleovi ořezal hrany. Vlasteneckým patosem na míle stříkající filmové ztvárnění onoho příběhu vydělalo téměř 400 milionů dolarů. Nemáš prachy? Nevadí! Jsi imbecil? Nevadí! Nic neumíš? Nevadí! Nějaký „sand nigger“ bude spílat vlajce pod kterou jsi se narodil?! Jó! To vadí!

Spodina frustrovaná svojí vlastní neschopností potřebuje jak hrdiny, tak nepřátele, a čím konkrétněji pomůžeme definovat její identitu na základě něčeho, pro co nemusí nic udělat, tím větší škála teoretických hrdinů i nepřátel se nám otevírá. Hitler přesvědčil 1. světovou válkou ekonomicky zbídačené Němce, že přes jejich těžký osud jsou vyvolenou rasou a za všechny jejich problémy můžou Židé. V těchto extrémních případech nemusí být člověk ani poloretardovaný, aby se takovéto agendy chytil.

Např. mnoho voličů Okamury vykřikuje, že ač poloviční Asiat, je Tomio daleko větším vlastencem než většina geneticky „čistějších“ Čechů – hlavně politiků. Poté, co se Pepa vrátí z letního melouchu sběrače jablek v Kentu v Anglii a konečně sežene zaměstnání pomocného skladníka (neboli manažera expedice) ve švédské Ikee, začne opěvovat „vlastence“, který by nejraději vyhnal všechny zlovolné Rumuny, Bulhary, Poláky, Romy a Ukrajince, protože nám berou práci, a nevídaně drzé Araby, protože nás chtějí obrat o naší kulturu.

Poté si jako výraz podpory koupí v Japa shopu soupravu na výrobu tradičního českého pokrmu, tedy suši, a na opravu koupelny si najme Olega, protože je levnější, pracovitější a šikovnější než Honza. Nakonec sníží spotřebu kebabu na minimum a s kamarády se ožere imitací slivovice na koncertě kapely Ortel.

Národní identita má a vždy měla ve společnosti důležité místo. Dokud budou existovat samosprávné geopolitické útvary sdílející jazyk, historii, kulturu, náboženství apod. bude tomu tak i nadále. Samozřejmě, pokud jsme součástí částečně uzavřeného legislativního, politického a mikroekonomického systému, musíme dbát na to, aby co nejlépe fungoval. To se však týká i všech podmnožin a nadmnožin, tzn. i náležitostí komunálních či naopak například fungování v rámci EU. Ad absurdum je to však spíše záležitost schématická a praktická. Není to ale otázka abstraktní hrdosti, do které se post-moderní „vlastenectví“ scvrklo.

Historický individuální ani kolektivní úspěch si nelze přivlastnit na základě národnosti. Pepa má stejnou zásluhu na poezii Jaroslava Seiferta jako na poezii Tarase Ševčenka či Walta Whitmana – žádnou. Stejně tak nemá podíl na tom, že si Jakub Voráček vede v kanadském bodování lépe než Claude Giroux. Ve skutečnosti mu nemůže být přičteno ke cti ani to, že si jeho bratr našetřil na traktor (pokud mu na něj nepůjčil) nebo že jeho otec vyhrál mistrovství republiky v pojídání tlačenek.

Pokud onu celou matrjošku rozebereme, nalezneme atom, který nehlásá „oni a my“, ale „já a oni“. Člověk je jako individualita ovlivněn prostředím, v němž vyrůstá, a může mu být vděčný za jakési základní schéma morálních hodnot, v jehož rámci si utvoří svou osobní integritu. Netvrdím, že být na někoho hrdý je a priori špatně – mít radost z úspěchu blízké osoby, potomka či (ač to v kontextu článku může působit překvapivě) krajana. Je tu však určitá podmínka. Člověk by měl mít na co být hrdý, zvláště co se jeho vlastního života týče. V četných případech je hrdost na „vlast“ a vše, co tento koncept zahrnuje, právě jen náhražkou za absolutní absenci červených hodnot v rámci individuální existenční sinusoidy.

Oblíbená otázka českých nacionalistických politiků: „Co je špatné na tom být hrdý na svou zem? Být vlastencem?“ má asi stejný smysl jako dodávat přímotopy do Rovníkové Guiney nebo ropu do Saudské Arábie. Jak může být „vlastencem“ Němec, který se jeden den zmatlaný Radlerem rozplývá nad fotbalovým umem „krajana“ Mesuta Özila a druhý vyráží do ulic pod zástavou PEGIDy hnát Turky až na kraj Asie. Jakých osobních kvalit nabývá náš modelový vlastenec Pepa tím, že měl Jarda Jágr jeden z nejlegendárnějších účesů hokejové historie? Že Petru Němcovou vysadila tsunami na palmu? Že Lucemburk Karel IV. založil v Praze univerzitu a postavil most? Že Němec Kafka nebo Rakušák Mozart tvořili v Čechách? Že Miloš Zeman řekl v rádiu „ku*da“?

To, jakou národní historii dostane člověk do vínku, operuje na principu rulety – někdo se narodí jako Brit s portfoliem, které obsahuje imperiální minulost, Williama Shakespearea, Richarda Burtona či Winstona Churchilla, někdo jako Uganďan a je rád za dědictví ve formě polorozpadlých bot po bratrovi. Pokud by na světě neexistovali lidé, jejichž uvažování je výsledkem pokusného křížení Tomáše Řepky s Josefem Rychtářem, pojem „vlastenec“ by možná ztratil onen pejorativní buranský nádech. Pokud by zmizeli lidé, kteří míří z pracáku rovnou někam na náměstí s transparentem „My jsme tady doma“ a pár týdnů na to zamávají družce z autobusu Student Agency na cestě za dvouměsíčním mytím rybích vnitřností z palub norských lodí, a pokud by tito jedinci nekoukali skrz prsty na Bulhara, který je tu ochoten dřít na stavbě za 40 korun na hodinu, pak bychom možná všichni bez ostychu mohli říct, že jsme vlastenci a patrioti. Byli bychom jednou z buněk národního organismu, který může být hrdý na to, že funguje na základech uvědomělosti, individuální snahy, kvality a tolerance.

Pokud tento mechanismu funguje, jako by ho řídil kapitán Schettino, nezbývá než dát za pravdu Davidu Henrymu Thoreauovi a jeho úvaze „Občanská neposlušnost“ z roku 1849 a podřadit národní morální svědomí tomu individuálnímu. Stavět svojí existenci na vlastenectví je pro společnost asi stejně přínosné jako pro jedince bičování hladového lva vlastním genitálem. Vzhledem k utopické povaze této vize se budeme muset smířit s tím, že se samozvaný vlastenec ve většině případů dále bude rovnat debilovi.

Anketa

Jste, či nejste vlastenec? Proč?

Anketa se načítá...
Kategorie: 

Podobné články

Doporučujeme

Další články