KOMENTÁŘ právníka Tomáše Nielsena: Vláda se opět chystá pošlapat Ústavu a lidská práva, byť jen „na chvíli“... – G.cz
Vyhledávání

KOMENTÁŘ právníka Tomáše Nielsena: Vláda se opět chystá pošlapat Ústavu a lidská práva, byť jen „na chvíli“...

Zdroj: www.vlada.cz

Vláda stále řeší další plán, jak bojovat s onemocněním COVID-19. V minulých dnech představila návrh zákona pro boj s touto nákazů, který prezentuje veřejnosti jako předpis. Právník Tomáš Nielsen je ale jiného názoru, který vysvětluje ve svém komentáři, který vám přinášíme. Obává se především omezení základních lidských práv celé naší společnosti.

redakce G.cz 11.5.2020, 10:00

Vláda představila návrh zákona pro boj s onemocněním COVID-19. A ačkoliv o něm hovoří jako o předpise, který pouze upřesňuje již existující pravomoci ministerstva zdravotnictví, není tomu tak. Návrh zákona vkládá vládě do ruky nástroj, jímž může zásadně omezit základní lidská práva nás všech. A to bez důvodu, kontroly, kompenzací či odpovědnosti.

Jde v řadě již o třetí ideu, která má reagovat na fakt, že Poslanecká sněmovna nehodlá dále udržovat stav, v němž jsou legálně omezována základní lidská práva. První myšlenkou byla novela současného zákona o ochraně veřejného zdraví. Po kritice ze strany odborníků i opozice pak přišla s nápaditějším řešením – změnit přímo ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. K tomu by ale potřebovala souhlas tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, což je výsledek, ve který nemůže doufat. Připravila proto návrh zákona neústavního, podle všeho dokonce protiústavního. Ten má za cíl zcela zásadním způsobem rozšířit pravomoci ministra zdravotnictví, potažmo vlády, ovšem bez pojistek ochrany demokracie, které obsahuje ústavní zákon o bezpečnosti ČR.

Za zcela bezprecedentní lze považovat především obecnost, jakou jsou jednotlivá mimořádná opatření v návrhu zákona koncipována. Tak například pod pojmem „omezit činnosti obchodní nebo výrobní provozovny...“ si lze představit v podstatě vše, včetně totálního zrušení práva svobodně podnikat. Ministr podle návrhu může dokonce zakázat konání všech veřejných akcí, a tím zcela zrušit právo shromažďovací. Může také vydat „příkaz používat ochranné, mycí, čistící nebo dezinfekční prostředky a další protiepidemická opatření“, aniž by bylo jasně řečeno, komu lze takové opatření uložit, o jaké prostředky může jít či jaká další opatření má návrh na mysli. Pokud tedy ministr rozhodne, že se venku lze pohybovat pouze s plynovou maskou, fakticky tím omezí či eliminuje právo na svobodu pohybu. Nemluvě o tolik diskutovaných rouškách, které nám díky tomuto ustanovení může vláda nasazovat v podstatě kdykoliv.

Dosud nezmiňovanou, za to však rovněž zásadní změnou proti současnému zákonu o ochraně veřejného zdraví, je také možnost ministerstva zdravotnictví požádat při realizaci mimořádného opatření o součinnost Armádu České republiky. Ta ji přitom poskytne, pokud je k tomu způsobilá a pokud tím neohrozí svou činnost. Ačkoliv předkladatel jistě bude argumentovat potřebou využít vojáky pro extrémní situace, jakými je pomoc při ochraně obyvatel např. v domovech pro seniory, návrh zákona takové omezení neobsahuje. Jak vláda přesvědčí občany, že uvedená pravomoc neskončí tak, že nošení roušek na ulicích budou hlídat obrněné transportéry?

Jedinou pojistkou proti zneužití tohoto institutu (vedle soudního přezkumu) zůstává souhlas vlády. V případě nebezpečí z prodlení pak dokonce dodatečný – daný do 48 hodin od vyhlášení příslušného opatření. V praxi to tedy může znamenat, že ministr zastaví českou ekonomiku a vláda během dalších dvou dnů takové opatření zruší. A že česká vláda umí měnit názor ze dne na den, již víme. Jde navíc o pojistku fiktivní, protože si asi nelze představit mnoho situací, kdy by ministr zdravotnictví vydal podobné opatření proti vůli svého chlebodárce – premiéra.

Co zákonu chybí? V první řadě konkrétnost. Zákonné zmocnění jakéhokoliv úřadu k vydání tzv. opatření obecné povahy (jímž jsou i mimořádná opatření MZ) totiž musí být velice konkrétní – není možné ponechat oprávněnému orgánu takto širokou možnost vlastního uvážení, zejména v případech, kdy opatření je schopné zcela zásadním způsobem omezit až eliminovat základní lidská práva. To konstatoval i Městský soud v Praze v nedávném rozhodnutí, jímž zrušil několik mimořádných opatření MZ ČR. A lze věřit, že to potvrdí i Nejvyšší správní soud. Pokud tedy vláda najde odvahu a skutečně podá v této věci kasační stížnost. Přeci jen – judikát na úrovni městského soudu je pro ni jistě méně ponižující, než judikát NSS.

Zákonu dále chybí účelovost – jistě si dovedeme představit situaci, kdy v konkrétním provozu vypukne COVID-19 a je třeba zasáhnout (podobně, jako když se v konkrétní restauraci objeví nějaká podezřelá infekce). Nemělo by být ale možné tak činit bez konkrétního, prokázaného a bezprostředního ohrožení života či zdraví. Zákon dokonce umožňuje ministru zdravotnictví vydat mimořádné opatření nejen za účelem likvidace epidemie, ale i pouhého nebezpečí jejího opětovného vzniku. Co to znamená? Toto nebezpečí tu je a bude zřejmě dlouho, ne-li navždy. Může tedy ministr vydávat tato opatření kdykoliv jen proto, že mu pánové Prymula s Maďarem potvrdí, že novou vlnu epidemie nelze vyloučit?

Za absolutní chybu lze považovat chybějící striktní požadavek přiměřenosti zásahů. Ministerstvo by mělo být povinno při vydání jakéhokoliv opatření řádně odůvodnit nejen zdravotní aspekt omezení (jak to, navíc s využitím nedůvěryhodných informací činí dnes), ale i jeho přiměřenost z hlediska závažnosti onemocnění. Mělo by se zabývat hodnocením přiměřenosti omezení lidských práv ve vztahu k nebezpečí, a úrovní efektivity zásahu. Zatímco si lze představit možnost, že by ministr uložil skutečně nemocnému člověku nosit na veřejnosti ochranou pomůcku proti šíření viru (a ideálně by mu ji stát měl i poskytnout, což zákon rovněž nepředpokládá), je zcela absurdní takovou povinnost uložit všem obyvatelům jen tak „pro jistotu“. A to dokonce bez řádné analýzy přínosů a rizik takových opatření!

A právě možnost zavést jednotlivá opatření celoplošně, ve vztahu ke všem obyvatelům, je to, co ve spojení s dalšími chybami činí ze zákona právní paskvil za hranou ústavnosti.

To, že ani tento zákon nehovoří o jakýchkoliv kompenzacích, na které by osoby, postižené mimořádným opatřením, mohly mít nárok, snad nikoho nepřekvapí...

Návrh zákona o opatřeních proti COVID-19 je tak pouze evidentní snahou, jak obejít rozhodnutí městského soudu a nesouhlas sněmovny s prodloužením nouzového stavu, jak si uzurpovat pravomoci, které by ministerstvu ani vládě neměly v takovémto rozsahu nikdy příslušet. Není přitom kvalitní z profesionálního hlediska, natož aby byl alespoň jakkoliv elegantní. Je to jen pokus o brutální pošlapání ústavního pořádku České republiky. Na tom nic nemění ani omezená platnost zákona do konce roku 2020. Zákon buď v souladu s Ústavou je nebo není. Nelze přijmout zákon „poloústavní“.

Pokud Parlament návrh zákona schválí, vláda získá do určité míry podobné pravomoci, jako za válečného stavu. Bez jakékoliv kontroly, bez jakýchkoliv záruk. A to se bavíme o, snad trochu závažnější, formě chřipky. Co se stane, až se například v Súdánu objeví skutečně nebezpečná bakterie? Znovuzavedeme trest smrti?

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu