„Když chceš lítat, nesmíš k sobě pustit strach,“ říká česká skokanka Marta Křepelková

Z adrenalinu, který zažívají skokani na lyžích, by se mi bezesporu strachy podlomila kolena. O to víc mě udivuje krásná Marta Křepelková, která se vrhá z hrany můstku dobrovolně a s nadšením. Přitom jsem byla doteď přesvědčená, že moc českých holek tomuhle sportu zrovna nepropadá. Ona vás ale dokáže přesvědčit o opaku.

Když se Marta ve svých devatenácti letech rozhodla, že chce skákat s lyžemi z můstku, mnoho lidí jí zprvu vůbec nechtělo dát šanci. Nenechala ale po sobě šlapat a dnes už skáče pátým rokem. Společně jsme se bavily o adrenalinu, který zažívá těsně u hrany, skocích v Čechách a jak těžké bylo probojovat si cestu k jejímu vysněnému sportu.

Dodnes jsem žila v tom, že skákat na lyžích lze jen v zimě – ale vy skáčete i v létě! Jak je to možný?

Rozdílů tam moc není. Máš totiž na sobě stejný oblečení, neoprénovou kombinézu. V zimě v tom klepeš kosu, v létě se potíš, super věc. Lyže jsou stejné, jen použijeme jiný vosk. Trénujeme hlavně v létě. Na zimu je úprava svahu přeci jen namáhavější, musí se to dělat rolbou, která vyjíždí do prudkého svahu a to není jen tak. Když se upravují menší můstky, vezmeš starý necarvingový lyže a jdeš. V současné době ale v České republice není moc sněhu. Skoky na lyžích jsou právě dost dobrej letní sport. V létě se jen pokropí umělá hmota, kvůli tření. Sjedeš po stopě a prostě letíš. Snad bych i řekla, že je to v létě trochu bezpečnější. Na umělé hmotě lyže lépe drží. Na sněhu máš větší šanci, že najedeš na hroudu, nebo bude příliš kluzký a ty spadneš.

Kdy jsi se skoky začala?

Starší ségra mi říkala, že jsem už odmalička tvrdila, že až budu velká, tak budu skákat. Poprvé jsem se postavila na skokanský můstek v Zadově, ten je dnes už zrušený, jen pro turisty. A řekla jsem, že to jednoho dne udělám. No a konečně v devatenácti letech jsem do toho praštila. Začala jsem se plácat mezi malými dětmi na nejmenších můstcích – obvykle se začíná tak kolem pěti let. Dokážeš si asi představit, jak jsem vypadala mezi čtyř až pětiletými dětmi. Makala jsem na sobě, až jsem se prokousala mezi svou generaci.

Jaké zatím slavíš úspěchy?

Účastním se jen republikových klasifikačních závodů, Mistrovství České republiky měli letos jen kluci. Ani nevím, jestli letos pro holky vůbec bude – pokud ano, mine mě, protože budu zrovna studijně v Norsku.

Nejsou v tomhle sportu holky u nás v Čechách docela pozadu?

Ženské skoky na lyžích, to je obecně ve světě velmi mladý sport. A Česká republika je v tom ještě navíc dost pozadu. Český skok trpí tím, že není dost můstků, ale i dětí – obzvlášť holek. Dodnes jich mnoho k dispozici nebylo, ani nebyly na světové úrovni. Do ženského skoku se vložilo dost peněz, ale zatím to neneslo žádné výsledky. Takže teď spíš probíhá čekání na nové talenty. Například šestnáctiletá Zdena Pešatová má teď moc dobré výsledky, možná se jí podaří dostat se na úplnou špičku.

Řekla bys, že jsou skoky finančně náročný sport?

Především jsou pro mě finančně náročné cesty, přeprava. Vybavení mám od ski klubu – registrovaný je každý skokan. Nemůžeš si totiž jen tak nakráčet na můstek a říct, že budeš skákat, to si nemysli. Vybavení, které mám od ski klubu, samozřejmě není nijak levné, ony ty ski kluby žijí z toho, co mají. Rodiče dětem tedy doplácejí na soustředění a tak dál – a ještě podle mě neplatí závratné sumy. V budoucnu to asi bude horší, protože peníze do ski klubů moc nejdou. Přes deset tisíc stojí kombinéza, pak tu jsou lyže, vázání, boty. Pro kluby je náročné sehnat nějaké peníze – všechno jde totiž na fotbal, na hokej. Lidi se moc o skoky nezajímají.

Je škoda, že to nemá tolik pozornosti - přitom mi skoky přijdou jako extrémní adrenalin.

To teda! Nedávno jsem narazila na jedno měření – skokanům na hraně naměřili frekvenci mezi 130 a 200 tepy, takže to slušně proudí žilami. Můžeš k tomu mít trochu respekt, strach tam ale nesmí být. Jakmile má člověk strach, tak to nedopadá dobře.

Už ses někdy při skoku zranila?

Vážnější úraz jsem naštěstí ještě neměla. Může se ti přitom stát cokoliv – zlomeniny prstů, nohy, žebra, s trochou smůly pánev, kyčle. Hodně trpí kolena, když blbě dopadneš. Ta pravděpodobnost, že se při skoku zraním, není o moc vyšší, než že bych teď vylezla ven na ulici a porazilo mě auto.

Když jsi začala skákat v těch devatenácti, neměla jsi s tím zprvu potíže? Přeci jen když jsme starší, máme už trochu zábrany, začínáme se o sebe bát. Nebylo to už svým způsobem pozdě?

Pozdě to po pravdě už bylo. Proto jsem také měla ze začátku problém. Před pěti lety jsem takhle psala do Liberce, že chci skákat a oni mi odpověděli s tím, že mám smůlu, prý se začíná už v pěti letech. Našla jsem Harrachov – a tam mi to umožnili. Mají trochu jiný přístup než v Liberci. Hlavně záleží, komu napíšeš. Z počátku jsme tam přijely s kamarádkou a partou lidí. Skákaly jsme pět dní v kuse, bez trenéra – koukaly jsme přitom na videa na netu, abychom věděly, jak na to. Takhle jsme se tam plácaly a já jsem ani nepřemýšlela nad tím, jestli se bojím.

"U prvního skoku jsem asi pět nebo deset minut seděla na vršku a civěla na tu dlouhatánskou stopu. Ale pak jsem ten strach překonala a spustila se dolů... "

Člověk to musí překonat, nebát se. Pak si užíváš ten svůj sen. Je v tom rozdíl, když něco děláš pro to, že to chceš, než když musíš. Já jsem prostě chtěla skákat, i když mi zprvu řekli, že už na to nemám. Šla jsem si za tím – a skáču, lítám. Ty začátky byly holt pomalé, ale vypracovala jsem se, dostala jsem se na vyšší můstky a s tím přišly příležitosti. V Harrachově nám dokonce uspořádali závody – byly jsme v celé republice takto tři holky, které skákaly „v pozdním věku“. A oni nám dali příležitost si to parádně užít. Tam nám vycházeli vstříc. Bez nich by to podle mě ani nešlo. Nedám na Harrachov dopustit, protože toho pro mě udělali opravdu hodně.

Zkus mi popsat ze své zkušenosti, jaký je pro tebe skok.

Už to vnímám jako naprosto přirozenou věc. Sednu si nahoře na lavičku, zkontroluji si vázání, jestli je v pořádku, protože pokud ne, dole by z toho mohl být slušný úraz. V hlavě si přesně opakuju, jak mám co udělat – člověk pořád dělá chyby a tak musím pořád vylepšovat techniku. Ani nevnímám, že se pak přehoupnu. Prostě jedu ve stopě, vím, že zadek musím mít nahoru, nemáchat rukama... Problém je v tom odrazit se včas. Když se odrazíš moc pozdě, dobře, je to skok naprd, ale nic se ti nestane. Když se odrazíš moc brzy, můžeš spadnout a ublížit si. Při tom odrazu se musíš překonat a já mám stále ještě asi trochu zábrany. Občas jsem dřív měla nutkání i před tou hranou couvat, to se pozná v určitém sklonu kolen, ani jsem o tom nevěděla. Ale ta hrana prostě přijde, ty musíš skočit, tak akorát se odrazit. A nádherně poletíš. Odnaučit se ty nezbednosti je celkem těžký, ale dá se to. Všechno je to jen v hlavě.

Kvůli tomu jsi začala skákat? Kvůli létání?

No, nejspíš ano. Jako malá jsem to viděla a hrozně se mi to líbilo – skoky na lyžích jsou přeci krásný sport! (smích)

Ty jsi teď byla v Rakousku na závodech...

V Rakousku na závodech a pak v Německu na soustředění. Německo má krásný můstek v Breitenbergu, skvělá rovná stopa, není na skoky těžký, dobře se tam člověk všechno naučí. Hlavně si tam pocvičíš ten let – jakmile si nenalítáš, pořádně se to nenaučíš.

Jak pokořit skok z můstku? O tom, co k tomu potřebujete, se dočtete na druhé straně...

1 z 2 stránekDále

Komentáře

Doporučeno pro vás