Kde se vzal trekking? Stručná a přehledná historie současného trendu.

Obrázek uživatele Ivan Brezina
11.04.2015, 16:00

Chcete v létě přejít nějaké hory? Krkonoše, Nepál, severní Thajsko, Kordillery, Karpaty? Pak byste měli vědět, co to vlastně chcete provozovat a jak tovůbec celé vzniklo.

K čemu ti to je, plazit se jen tak po horách? Vždyť je to námaha, je ti zima, máš hlad… A hlavně je to za kopcem úplně stejné jako tady, řekl mi před lety stařík ve vesničce Kargiakh v indickém Zanskaru.

Všechno je to tak trochu nesmysl a zároveň tak trochu slovíčkaření.

Na „trek“ neboli na pěší cesty a túry se lidé samozřejmě vydávali odnepaměti, a v nejspíše daleko větší míře než dnes. Lovci, obchodníci, náboženští poutníci, vojáci, kočovní pastevci i obyčejný lid – ti všichni putovali horami často celé týdny a měsíce. Mělo to vždy nějaký konkrétní smysl a cíl.

Dnešní trekking ho nemá, pokud nepočítáme zážitky, výhledy, fotky a příjemnou fyzickou aktivitu. Právě proto taky domorodci často nechápou, proč to děláme.

Jen slovo

Ještě absurdnější je, že ani samo slovo trekking až donedávna nikdo neznal. Podle jazykovědců vzniklo až v polovině 19. století z afrikánského výrazu trekken. Búrové (někdejší nizozemští osadníci v dnešní Jižní Africe) tak označovali dlouhou a namáhavou cestu.

A k nám do Česka pronikl trekking až po roce 1990. Předtím jsme jezdili na vandry a čundry, toulali jsme se, případně se věnovali tzv. vysokohorské turistice (kdo dneska ještě ví, co znamená zkratka VHT?). Jenže jak řekl už Shakespeare: Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.

Nejčastěji bývá trekking spojován s Nepálem, a přitom tam nemá delší tradici než padesát let. Himálajské království bylo až do roku 1949 cizincům uzavřeno. Když dal mahárádža svolení k prvním horolezeckým výstupům, museli zájemci dojít pod kopce pěšky. Asi je to dost otravovalo, protože se nechtěli kochat krajinou. Nejeli na trek – byli tam kvůli tomu, čemu se dnes říká výškové lezení (mountaneering).

Rok zrodu: 1964

Za zakladatele nepálského trekkingu bývají označováni dva muži. Britský dobrodruh Bill Tilman prošel začátkem 50. let údolí řeky Kálí Gandakí a oblast Helambu. Jimmy Roberts jako vojenský atašé britské ambasády v Káthmandú prošmejdil podhůří Himálaje. Napadlo ho sehnat stany, nosiče, kuchaře a průvodce a začít do Nepálu vozit turisty. V roce 1964 založil společnost Mountain Travel a o rok později vzal první tři Američanky pod Everest.

Dnes je Nepál trek(king)ovým peklem i rájem zároveň. Na hlavních trasách se loudáte v davu turistů po dlážděném chodníčku od piva k pivu. Tomuhle stylu se říká „teahouse trekking“ a potřebujete k němu jen boty a peněženku. Zabloudit není kde, každý den ujdete kolik chcete, spíte a jíte ve stovkách hotýlků.

Původnímu pojetí obtížného pěšího putování se blíží dražší „full trekking“, při němž se s najatými průvodci podíváte do oblastí, které jsou turistům bez speciálního povolení uzavřeny. Osobně mám ale raději treky „na vlastní triko“ v indickém a pákistánském Himálaji. Žádné davy tam nepotkám, povolení nepotřebuju.

Jako kdysi

Zajímavou alternativou je tzv. historický trekking, při kterém se vydáte ven s výbavou z různých období. Fanoušci tohoto přístupu si hrají na neolitické lovce, indiány, kanadské zlatokopy, středověké dobrodruhy…

Až někoho napadne vyrazit do Nepálu v archaických pumpkách, sešmaťchaných pohorkách a bavlněné větrovce, kruh se uzavře. Bude to pravý himálajský trek z roku 1965.

Chodíte na treky?

Anketa se načítá...

A na závěr ještě 8 důvodů, proč vzít na drsný trek přes Himálaj svoje (nebo klidně i cizí) děti.


Komentáře

Doporučeno pro vás