Kavárny a restaurace: braňme svoje právo na klid! – G.cz
Vyhledávání

Kavárny a restaurace: braňme svoje právo na klid!

Akustický smog, zvukové znečištění, sonický teror, stupidní randál… Je jedno, jak to nazvete, ale nenechte si to líbit.

Ivan Brezina
Ivan Brezina 8.2.2015, 10:30

Možná už to ani nevnímáte, protože jste si na to zvykli, ale to neznamená, že je to normální. Vstoupíte do kavárny, abyste si tam četli knížku, učili se, přemýšleli nebo odpočívali. Nebo vejdete do restaurace – na oběd, na obchodní jednání nebo prostě jen na “pokec” s kamarády.

Nic z toho se ale v kavárnách ani restauracích dělat nedá. Všude totiž hraje nějaká reprodukovaná hudba. Nejčastěji nějaké rádio, chrlící kolem sebe stále stejně kolovrátkovité písničky z playlistu a prokládající je “vtipnými” hláškami stupidů typu Leoše Mareše. Frekvence 1, Impuls nebo snad nejblbější “Rááádióóó Blanííík!”

Boj s hlasitou blbostí

Ne že bych byl starý nerudný dědek, ale nikde není klid. Žijeme v divné společnosti divných lidí, kteří neumějí být ani na chvíli sami se svými myšlenkami. Zoufale potřebují zvukové podněty zvenčí a už si ani neuvědomují, že všechny ty rádiové hluky je permanentně okrádají o kus duše. Přesně řečeno z nich dělají sonické zombie – feťáky závislé na hluku.

Tady se podívejte, jak fungovala "zvuková past" v hororu Kostka (The cube):

Čas od času udělám pokus. Vejdu do kavárny nebo restaurace, něco si objednám a řeknu číšníkovi nebo servírce: “Mohl/a byste prosím ztlumit nebo vypnout ten rámus?” Slušněji vychovaní zvuk beze slova stáhnou, ale většinou jen o jednu nebo dvě čárky. Rozptylující lomoz tedy zůstane “na pozadí”, a oni se navíc ještě tváří, že jsem se zbláznil.

Drsnější pinglové mi řeknou něco jako: “To nejde, majitel chce, aby to tu hrálo. Hudba nám přitahuje hosty.” Což je nesmysl – jak to ten majitel ví? Odpovím: “Když to nejde, tak to nejde. V tom případě ovšem taky nejde, abych u vás utrácel své peníze.” A odejdu, protože s blbostí je třeba svádět každodenní malé bitvy.

“Nemůžu to jen kvůli vám vypnout, ostatní hosté si hudbu přejí,” řekla mi jedna servírka. To je ovšem pitomost – ptala se jich snad, jestli o randál z rádia vůbec někdo stojí? Výchozím a normálním stavem přece není randál, ale ticho. Správně se tedy měla hostů zeptat, jestli jim rádio nevadí.

Takhle funguje akustické dělo na rozhánění demonstrantů (LRAD):

Televize rozvrací hospody

Největším morem je ale televize v hospodě. V rozporu s všeobecně rozšířenou představou se do hospody primárně nechodí chlastat, ale pokecat si. Pokud ovšem v lokále bliká obrazovka (byť třeba se ztlumeným zvukem), oči všech jsou k ní přitahovány stejně magicky, jako mouchy k petrolejce. S pokecem je konec, kamarádi se změní v hypnotizované slintající mimoně. Někde přitom ta obrazovka bliká neustále dokonce i v případě, že je skoro pořád ztlumená.

Tento muž nám kazil hospody, ještě než padli komunisti:

Televize v hospodě je stejným vetřelcem jako porno v kostele. Nepatří to tam, je to zrůdné, je to znesvěcující. (Ale pozor – pokud se v televizi vysílá důležitý nebo fotbalový zápas, je společné fandění v hospodě skvělá zábava. Ovšem jen za předpokladu, že se po posledním gólu vypne, aby byl čas probrat u piva klíčové minuty utkání.)

Majitelé českých kaváren a restaurací si zřejmě vůbec neuvědomují, že si u nich hosté nekupují jen jídlo a pití, ale i příjemné prostředí. Všeobecný randál v českých podnicích je asi stejný, jako kdyby bylo mezi stoly občas trochu nasráno a pod židlemi se povalovaly plesnivé ohryzky, zamaštěné papíry a smrduté kostry uzenáčů. Hluk je zvukový polutant. A navíc vám prodražuje kávu, pivo, guláš, zákusek… Majitel provozovny s reprodukovanou hudbou totiž musí Ochranné organizaci autorské (OSA) odvádět poplatky za reprodukovanou hudbu. A kdo myslíte, že je nakonec zaplatí? Vy a já ve zvýšených cenách.

Jak se bránit?

1.

Nebojte se ozvat. Čeští spotřebitelé se pořád ještě nenaučili, že tu nejsou pro číšníka, ale číšník je tu pro ně. Slušně, ale rázně ho žádejte o ztlumení nebo vypnutí hudby. Vyžádejte si také kontakt na majitele restaurace a stěžujte si na nevyžádanou hudbu, která vás ruší. “Pokud mi nezařídíte ticho a klid, přestanu k vám chodit,” řekněte mu.

2.

Napište Ochrannému svazu autorskému (www.osa.cz) a zeptejte se, jestli konkrétní podnik, kde je kravál, řádně platí poplatky za “veřejnou produkci” reprodukované hudby. Pokud neplatí, normálně ho OSA udejte. Sonický terorista si nic jiného než mastnou pokutu nezaslouží.

3.

Požádejte OSA, aby všem kavárnám a restauracím poplatky plošně a razantně zdražil. Kdyby byly dejme tomu pětinásobné, majitelé by otravná rádia a televize vyházeli oknem.

A TADY máte článek o "pražské lumpenkavárně".

Podobné články

Doporučujeme

Další články
Zavřít reklamu