Július Ďuriš byl v komunistické straně považován za radikála. Společně s Václavem Kopeckým hráli roli jakýchsi vzteklých psů, kteří paralyzují opoziční poslance svým projevem, aby poté přišel Gottwald, který zchladil výbušnou atmosféru a chtěl se dohodnout. Ďuriš se narodil 9. března 1904 v malé slovenské obci Rovňany, o jeho mládí se toho moc neví, pocházel z prostých poměrů, jeho otec byl rolník. Ve 20. letech studoval práva na Univerzitě Karlově. Byl aktivní v různých studentských organizacích, v roce 1923 vstupuje do KSČ (dva roky po založení). Přestože se pohybuje na akademické půdě, nezařazuje se mezi skupiny slovenských intelektuálů, jako byl Clementis nebo Novomeský. Během období první republiky se v komunistické straně nijak výrazně neangažoval. Na sklonku 20. let studoval ve Francii na vysoké škole politických a společenských věd v Paříži, podílel se na vydávání dělnických novin, angažoval se také ve francouzské komunistické straně. Také pomáhal organizovat stávky. Z toho důvodu byl z Francie vyhoštěn. Vrací se do Bratislavy, kde působil jako jeden z redaktorů Ľudového deníku, v letech 1934–38 byl členem zemského vedení KSČ na Slovensku. Mezi špičky strany se zařadil až za druhé světové války.

mohlo by vás zajímat

Viliam Široký: Kovaný stalinista, který přežil výslechy gestapa a stal se předsedou komunistické vlády

Na jaře 1939 je Ďuriš členem prvního ilegálního vedení Komunistické strany Slovenska, ta vzniká jako nová strana, a zcela se zříká myšlenky československé státnosti (měli například kampaň Za svobodné Slovensko). Jemu i dalším (např. Husákovi) bude tato iniciativa přičtena k tíži, budou obviněni z buržoazního nacionalismu. V roce 1941 byl zatčen a do konce války vězněn. Zde se také rodí jeho a Širokého nenávist k Husákovi. Byl jedním z těch, kteří řídili povstání na Slovensku. Na počátku povstání měli být hromadně osvobozováni vězni, v Nitře (kde byli vězněni) se to však nepodařilo, věznici obsadily jednotky Slovenského štátu. Ďuriš a Široký si celou věc vzali osobně a věřili, že je Husák schválně nenechal osvobodit, že se v podstatě jednalo o mocenskou hru a likvidaci možných konkurentů uvnitř strany.

Ministrem zemědělství

Ďurišův kariérní vzestup nabral největších obrátek v dubnu 1945, kdy se stává ministrem zemědělství. Musíme si uvědomit, že komunistická strana, která se vrátila na politickou scénu po pádu nacismu, byla již jiná než ta prvorepubliková. Radikální vymezování vůči ostatním stranám bylo pryč (dokonce přišli s dříve nemyslitelným heslem pro komunisty, které znělo „Nic než národ!“ – nyní je hojně užívají neonacisté). Nová KSČ již nebyla protisystémová, naopak se snažila vytvořit dojem, že ona jediná jedná v duchu Národní fronty a ostatní strany se mu zpronevěřují. To také platilo v zemědělské politice. Komunisté přišli s tím, že u nás žádné kolchozy nebudou, dokonce v jednom projevu říkal, že ti, kteří straší kolchozy jsou ve skutečnosti protisovětští štváči. Hlavním úkolem komunistů bylo získat na svou stranu venkov, který je tradičně konzervativní a často spojený s katolickou církví. Cíl komunistů byl dvojí – získat venkov prostřednictvím ústupků, když už nebude možnost ustoupit, nahnat rolníky do zemědělských družstev. Přišla první pozemková reforma – byla zabavena půda Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům. Komunisté vše využili propagačně, Ďuriš, jako jakýsi lidový vůdce, jezdil po venkově a rozdával rolníkům půdu pomocí dekretů. Strana se velice snažila, aby pozemková reforma vypadala jako čistě komunistická aktivita. V osudových dnech únoru 1948 patří Ďuriš k radikálnímu křídlu – když se strana chystá k rozhodujícímu kroku a Gottwald jde naposledy za Benešem na Hrad, v ulicích jsou již dělnické milice. Ďuriš v průběhu emotivní hádky o to, zda mají mít milicionáři zbraně, vytáhne svůj revolver, položí ho na stůl se slovy „Pokud má být občanská válka, tak ať je!“ Gottwald i Slánský byli zásadně proti a měli pravdu, komunistům se moc povedlo uchopit bez násilí. Július Ďuriš ve funkci ministra zemědělství vydrží do roku 1951, podílí se na kolektivizaci a všech zločinech s tím spojených. Je třeba si také přiznat nepříjemnou pravdu, na kterou poukázal Pavel Tigrid, a sice, že komunisté by bez hlasů rolníků a statkářů z venkova nikdy volby nevyhráli. Svou oprátku si tedy pomáhali na sebe uplést sami. Politická kariéra Ďuriše končí v roce 1963, o sedm let později je za podporu Pražského jara vyloučen ze strany. Umírá ve věku 81 let.

ZDROJE:

wikipedia, rozhlas.cz