Johanka z Arku se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejslavnějších žen lidské historie. Dívka, která slyšela hlasy andělů, a tak se vydala do války, aby pomohla vlasti, ale skončila na hranici. Ačkoliv se často říká, že ji Angličané upálili za čarodějnictví, reálně byla k smrti odsouzena za kacířství. Toho se podle soudců dopustila mimo jiné tím, že si ostříhala vlasy a nosila mužské šaty. Z dnešního pohledu je jasné, že nešťastnice spíš trpěla nějakou těžkou psychickou poruchou...
Čarodějnice? Kacířka? Schizofrenička!
Ačkoliv se nás jako Čechů (až na jeden naštvaný dopis husitům) ten příběh vlastně netýká, všichni ho velmi dobře známe. Johanka/Jana z Arku, též zvaná Panna orelánská, se narodila roku 1412 do zámožné selské rodiny. Od 14 let slýchala hlasy – hlas sv. Kateřiny, sv. Markéty a archanděla Michaela. Ten poslední dívce sdělil, že ji sám Bůh vyvolil ke speciálnímu poslání – měla obléct mužský šat, postavit se do čela vojsk francouzského krále a osvobodit Orleáns. To se jí skutečně podařilo – a nejen to. Žena pevné víry, naprosto oddaná svému poslání, dokázala vojáky motivovat. Lid ji miloval, kdo se však její popularity začal obávat, to byl sám král. A tak jí svěřoval stále víc méně důležitých, leč o to nebezpečnějších úkolů. Nakonec byla Johanka u města Compiegne a zřejmě kvůli zradě zajata Burgunďany, tajnými spojenci Angličanů, kteří ji nepříteli prodali za 10 tisíc.
Soud složený z Angličanů, případně z Francouzů nakloněných Angličanům, pak ženu tvrdě vyslýchal a snažil se najít něco, co by ji usvědčilo alespoň v jednom ze zhruba 70 obvinění, která na ni byla uvalena (včetně krádeže koně, například), aby mohl nenáviděnou žijící legendu a symbol francouzské pýchy a odbojnosti nechat shořet na hranici. Dnes často slyšíme, že šlo o čarodějnický proces, Johanka ale nakonec skončila v plamenech jako usvědčená kacířka, o čemž měla svědčit jedna jediná věc...
„Vyšetřovatelé“ Janina případu si dali záležet, aby jim nic neuniklo. Žena byla podrobena zkoušce panenství a Angličané vyslali několik lidí na výzvědy do její rodné Domrémy, aby tam vyšťourali co nejvíce o jejích zájmech, životě a zvycích předtím, než vytáhla do boje. Nenašli nic, co by ukazovalo na to, že Johanka z Arku je podvodnicí, nebo že se paktuje s ďáblem. A protože tonoucí se stébla chytá... Soud požádal Janu, aby svlékla brnění a začala nosit dámské šaty. Ona tak učinila, ale jen na jednotlivá slyšení. V době, kdy byla zavřená v cele, Johanka opět trvala na pánském bojovém úboru.
Navíc měla ostříhané vlasy (právě její účes byl mimochodem o mnoho, mnoho let později inspirací pro vytvoření krátkého mikáda, které se stalo trendem především ve 20. letech 20. století. Přiznal to sám vynálezce účesu, kadeřník Monsieur Antoine), což její sudí považovali za projev kacířství, ono to ale ve skutečnosti bylo spíše pragmatické. Johanka chtěla nosit brnění hlavně proto, že se tak chránila před možným znásilněním, a to jak anglickými strážnými, tak zřejmě i vlastními vojáky ještě v době bitev. Byla to divoká doba a ona byla přeci jen především devatenáctiletou dívčinou... Ale znásilňovat někoho obaleného v železných plátech, to je makačka, která sama o sobě velkou část útočníků rovnou odradí.
Právě snaha zachovat si nevinnost ji tak paradoxně nakonec dostala na vrchol hromady polen na rouenském náměstí Vieux Marché. Dívce předtím oholili hlavu a vysvlékli ji, aby se rozvášněný dav, který museli rozhánět vojáci, mohl pořádně podívat. Nebohá žena šla na smrt s očima upřenýma k nebesům a nezlomná ve své víře. Dnešní odborníci se shodují, že Johanka pravděpodobně hlasy skutečně slyšela – podle všech popisů a záznamů historických událostí to ale nebylo ani tak nadpřirozené, jako že spíše trpěla nějakou psychickou poruchou. Nejpravděpodobnějšími možnostmi jsou porucha bipolární, případně paranoidní schizofrenie. Objevují se ale i názory, že v mládí prodělala nějakou formu tuberkulózy a v následku toho se u ní projevovala mírná demence ve formě krátkých záchvatů – oněch náboženských vidění.
Protože Johanka z Arku byla pojmem (a protože lidské tělo nehoří tak rychle, jak byste si mohli myslet), Angličanům nestačilo nechat ji „jen“ upálit. Kdepak. Její ohořelé, zčernalé tělo bylo z hranice sejmuto a vystaveno, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, že je dívka skutečně mrtvá. Poté Angličané mrtvolu hodili zpět do ohně a její popel byl rozprášen do řeky Seiny, která Rouenem protéká.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
