Čas letí
Zhruba před sedmi lety se začal ve světě videoher dít takový zvláštní jev, mezi herními novináři a esejisty se tomu začalo říkat „tátyzace videoher“. Znamenalo to, že mezi protagonisty velkých videoher začaly převažovat otcovské figury. Joel z Last of Us, Geralt z Witchera, Kratos z nového God of War. Proč se to dělo? Protože první generace hráčů odrostla, protože kluci, kteří pleskali DOOMa na tátově počítači, zjistili, že jim třicítka klepe na dveře a vedle v pokoji mají vlastní dítě. A s dalším otcem se dokážou snadno ztotožnit.
Chápete ale, co to znamená? Že videohry jsou tu s námi v mainstreamu už víc než dvacet let. Že máme všichni zkřivené prsty nad klávesami WASD několik dekád. A některé ty hry vyrostly s námi. Někdy do krásy, někdy ty herní série zestárly až ke stařecké demenci.
Stárnout do krásy
Před třiceti lety a vlastně ani před dvaceti nebyl videoherní průmysl tím masivním kolosem, kterým je dnes. Vydání prvního Fallout rozhodně nezavinilo finanční propad Pornhubu, jako to udělal Fallout 4. Už proto, že od vydání prvního Falloutu zbývalo do vzniku Pornhubu celých deset let.
To je vlastně důvod, proč se dnes tolik říká, že hry jsou mnohem stupidnější, než bývaly. Ne Pornhub, ale ohromný průmysl. Videohry dnes hraje každý a velcí publisheři musí vydávat hlavně jednoduché a snadno stravitelné kusy pro masy… zatímco v devadesátkách a začátkem tisíciletí prorazily u hráčské (takzvaně „nerdské“) komunity hlavně komplexní tituly, které měly co říct. Ten Fallout je super příklad. Začali jsme u satirického postapo RPG, které mělo téma, nápad a atmosféru. Skončili jsme u online střílečky, jež je navíc kompletně rozbitá.
Ne všechny hry ale potkal stejný osud. Schválně se podívejte do naší obšírné galerie na herní série, které zestárly s námi.