Když vám mrzne mozek

Nápad, že pojedu fotit surfaře za polární kruh na Lofoty do Norska, vznikl na mejdanu v Praze. Potkal jsem tam kamaráda Standu Hrubana, který mi vyprávěl, že spolu s Martinem Smékalem už více než rok natáčejí surfový film Choose Your Wave. Měl by to být dokument o lidech, kteří se do ježdění na vlnách zamilovali natolik, že se vším praštili a odstěhovali se k moři. Žijí si v teple na Srí Lance, na Bali, v Indonésii, ale třeba i ve Španělsku nebo ve Francii a jezdí každý den. Nejvíc ze všech mě zaujal Pavel Draštík, který se mimo jiné živí tím, že učí surfovat v Norsku, což je dost nevšední.

Příležitost vyrazit s kluky do Norska mě nadchla natolik, že jsem ani neřešil nějaké sponzory, koupil jsem letenku a odletěl fotit. Vždycky mě to lákalo na sever a strašně jsem chtěl fotit ve Skandinávii, na Islandu nebo v Grónsku. Představoval jsem si, jak se surfaři brodí po kolena ve sněhu, aby se dostali do ledových vod oceánu. Ve fantazii jsem si maloval záběry se surfaři na vlnách, za nimi zasněžené hory, a byl jsem připravený dát za takovou fotku cokoli.

Přiletěl jsem do Trondheimu, kde mě nabrali kluci, kteří jeli autem ze surf kempu na jihu Norska a už za sebou měli přes tisíc kilometrů. Dalších tisíc nás čekalo. Po nekonečných hodinách jízdy jsme dorazili na místo. Celkový dojem? Bylo hnusně, pršelo, žádné světlo nebo spíš světlo jenom pár hodin denně a ještě nepoužitelné. Vypadalo to jako na pokažené dovolené v Chorvatsku.

Jediná surfařská základna na severu Norska se jmenuje Unstad Arctic Surf Camp. Na prkně tu v roce 1963 jezdili Thor Frantzen a Hans Egil Krane, kteří byli nejspíš vůbec první surfaři v celé zemi. Jako mladíci si vydělávali peníze na lodi, plavili se po celém světě. V Sydney se vůbec poprvé setkali se surfingem. Když se vrátili domů na Lofoty, začali vyrábět vlastní prkna. V té době byli na vrcholu hitparád Beach­boys a jejich album Surfin‘Safari z roku 1962, které mělo na obálce surf. Kluci ho okopírovali a podle něj vyrobili svoje první prkno. To je dodnes v Ustadu k vidění.

V 90. letech zátoku znovuobjevil Kristian Breivik. Tehdy bylo v Norsku jenom pár surfařů a většina z nich se pohybovala kolem oblasti Stavangeru. Kristian sem zajel a vyprávěl místním o dokonalých vlnách na severu. Parta spolu s redaktory surfového časopisu se vydala na obhlídku a byla absolutně uchvácena. Pověst se rychle rozšířila a od té doby se tu objevila řada slavných jmen. Kemp pro veřejnost tady běží od roku 2003.

Představoval jsem si, že budeme spát ve stanu schovaném v závěji v tvrdých adventure podmínkách, ale místo toho jsme měli komfortní, vyhřátou chatičku. Ubytovali jsme se a kluci vyrazili obhlédnout vlny, aby viděli, jaký je swell, tedy podmínky k surfování. Sníh nikde, ale to samozřejmě vůbec neznamenalo, že by tam nebyla kosa jako blázen a voda nebyla ledová. V životě jsem nebyl v takhle studené vodě. Jsem městský kluk a vím, co to znamená, když dojde teplá voda ve sprše. Tohle bylo tisíckrát horší.

 

Na poslední straně se dočtete o komplikovaném výběru neoprenu nebo o čistění ochranného obalu na foťák.

 

Další strana