Izrael nejde jenom vidět, musí se prožít: malá velká země ve skořápce

Izrael je na rozdíl od evropských států tak dynamický, že jej při svých opakovaných návštěvách téměř nepoznáte. Mrtvé moře vysychá, poušť je zelenější, barů a restaurací přibývá, města bobtnají, dálnice rostou... Izrael se nedá popsat, musí se prožít. I s vědomím, že to, co je, za rok bude vypadat zcela jinak.

Svatá země. Izrael, Jeruzalém, Zeď nářků, Betlém, řeka Jordán, Ježíš, Mrtvé moře... stop, nebuďme kýčovití a neuvažujme hned klišovitě a stereotypně. Mozaiku Izraele netvoří jen tato mediálně promrskaná místa a notoricky známé postavy. Je to země tak pestrá, že každá další návštěva se bude podobat otevírání dveří do další tajemné komnaty. Vstupme třeba na elegantní...

... Rozhlednu z voňavého dřeva

V tiché, avšak někdy trhavě hlučné zahradě v Jeruzalémě stojí opuncie. Opuncie z voňavého dřeva. Je zde klid, vždyť zahrada patří k domu, dnes výstavnímu sálu a galerii, kdysi nemocnici pro malomocné, tedy leprosariu. Ti, kteří měli nemocí zničené ruce, tváře, nohy, potřebovali být v tichu a v ústraní. Ticho zde je, jen naproti je škola a hřiště a jídelna, ne nadarmo se říká, ze je tu „hluk jak v židovské škole“.

Opuncie, půvabná dřevěná stavba, byla otevřena v listopadu 2017. Elegantní, jediná skutečná rozhledna ve Svatém městě je dílo českého architekta Martina Rajniše. Volně přístupná, s výhledem na vnitřní periferii nového Jeruzaléma, na školu a vilové čtvrti. Připomínka 70 let vzniku Státu Izrael a 100 let vzniku Československa byla v místních médiích pozitivně připomínána. Já připomínám ještě jednu drobnou souvislost s Českými zeměmi. Až do roku 1950 leprosarium spravovali Moravští bratři, malá protestantská církev, součást Jednoty bratrské, k níž náležel i Jan Ámos Komenský. Německy hovořící členové Jednoty bratrské odešli v roce 1722 do saské Lužice, kde založili město Herrnhut, česky Ochranov, a dodnes z něj řídí téměř milion členů po celém světě, především v Tanzanii. Drobných souvislostí mezi Svatou zemí a Českými zeměmi je samozřejmě více, to si ale zjistíte na internetu, který zde, pod opunciovou rozhlednou, šlape jako hodinky, neboť je tu wi-fi silná a zdarma. Seděl jsem dole v zahradě, pozoroval desítky lidí, kteří stoupali nahoru, a měl jsem hezký pocit, ze Česko je spojováno v Izraeli i v dobrých souvislostech.

Hlučná a mrtvá

Krajina u Mrtvého moře není jen tiše mrtvá, ale i kovově hlučná. Ukrýval se zde biblický král David, procházela tudy královna ze Sáby, podle legend zde stály Sodoma a Gomora a Lotova žena se zde proměnila v solný sloup. Odehrávaly se tu i další biblické příběhy a tak nějak (dnes autobusový) poutník očekává, že kulisy z dávných dob zůstaly nezměněné... ale ony jsou často tak nádherně industriálně transformované. Zdejší rachotící izraelské továrny na těžbu draslíku, síry nebo dusičnanů jsou tak půvabně od soli rozežrané, vyprahlá béžová poušť dodává mystické scéně nádech kovového lyrična, žluté sloupky varující před minami z předchozích válek s Araby zase punc tajemství a létající černí krkavci přimíchávají osudovost a smrtonosnost. Zvizualizované biblické snové představy tak dostávají komickou ránu přímo na sentimentální solar. Solární energie jsem si také moc neužil – na podzim zde temně pršelo. Biblická poušť jak malovaná!

Pozadí pevné jak basketbalový míč

Jsou země a národy, které se dokážou samy bránit, které nejsou naivně pacifistické. A také nejsou příznivci tučných břich a mamutích zadků. Neznám vysvětlení toho zásadního fyzického rozdílu, ale když v pražských Dejvicích v okolí generálního štábu vidím ty prazvláštní odulé typy obou pohlaví v nepadnoucích uniformách a srovnám je s izraelskými sošnými a štíhlými vojáky a vojačkami (ano, i ženy zde mají povinnou dvouletou vojenskou službu) včetně generálů, tak mám pocit, že je něco shnilého ve státě českém. Možná by to chtělo méně jíst a více trénovat.

Taková ostuda, taková ostuda

Doma, v Praze, mám na lednici 120 magnetů s vyobrazeními uměleckých děl. Co magnet, to jedna navštívená galerie. Louvre, The Met, National Gallery, Prado, Albertina a další. Myslel jsem si, že jsem už navštívil ty nejdůležitější světové galerie a že už mne nic nepřekvapí. Ach, jaký jsem to naivka – Izraelské muzeum v Jeruzalémě mi vyrazilo dech. Tak silně, že jsem v něm strávil celý den a litoval, že nemám k dispozici další dny navíc.

Nemám na mysli zdejší biblické muzeum, nebo proslulý model Jeruzaléma, chci ale upozornit na místní uměleckou galerii. Van Gogh, Kupka, Kirchner, Chagall, Aj Wej-wej, Leger... taková ostuda, taková ostuda, že jsem se při svých návštěvách Jeruzaléma zdejšímu muzeu vyhýbal a chodil jen po známých místech. Izraelské muzeum je nutné vidět a poznat!

Velká, ale velká žízeň uprostřed pouště

Víte, kolik vypije jedna datlová palma v poušti na hranici s Jordánskem za den vody? Až 1200 litrů! Neuvěřitelné množství. Datlových palem jsou přitom v izraelské Negevské poušti desítky tisíc. Pěkně srovnané vedle sebe, ke každé zavedená hadička s kapající vodou, vše počítačem řízené.

Dokonalá organizace a dokonalá spolupráce mezi státním vodohospodářským úřadem a zdejšími židovskými farmáři, kterým je voda prodávána. Vodu pijou nejen palmy, ale i jahody, saláty, okurky, papriky, ale také krávy, ovce a kozy a rovněž rostliny v botanických zahradách.

Úžasný příklad, jak lze během pár desetiletí proměnit vyprahlou krajinu v kvetoucí zahradu. Až pojedete do Izraele, stavte se v jakémkoliv kibucu nebo mošavu. Stále velmi inspirující.

Co dělat o šábesu v Jeruzalémě?

No přece odjet do Tel Avivu. To je starý vtip, který odkazuje na náboženský charakter Jeruzaléma a hedonistickou sekulární náladu v Tel Avivu. Vtip ale pomalu přestává platit, protože horský Jeruzalém se mění.

Díky přílivu ruských Židů pomalu ztrácí svůj konzervativní styl a minimálně některé čtvrti jsou živoucí a nápadově pestré stejně jako pobřežní Tel Aviv. Kdo byl v Jeruzalémě naposledy před deseti lety, bude překvapen. Musí však opustit hradbami sevřené Staré město a vydat se do širokých ulic téměř milionového velkoměsta.

Překvapivě zábavný Eilat

Betonovou džungli na břehu Rudého moře jsem považoval jen za plážové peklo. Ovšem i zde zdání klame.

Eilat je centrem izraelské jazzové scény, skvělým východiskem pro poznávání pouště, místem pro pozorování tažných ptáků, života v korálových útesech, ale také skvělým startovním bodem pro výpravy do celého Izraele. Nedaleko od města je totiž mezinárodní letiště Ovda, kam provozuje přímé lety z Prahy Wizz Air. Stačí si zde půjčit auto, vyrazit na sever a vrátit se okruhem zpět, nebo je vrátit v Tel Avivu na letišti.

Na další fotky a příběhy z cesty se podívejte v galerii:

Tento Článek vyšel v loňském prosincovém čísle časopisu Travel Digest.

Aktuální vydání Travel Digest je právě v prodeji na stáncích (např. Relay).

Předplatit si jej můžete ZDE – k předplatnému si teď navíc můžete vybrat jeden ze tří dárků – denní skipas do oblíbeného střediska Monínec, skipas do rakouského střediska Hochzillertal/Kaltechbach – Hochfügen nebo skipas pro 2 osoby do jihotyrolského střediska Speikboden a Klausberg!

A zde se ještě podívejte na 9 zdí, plotů a proluk, které půlí svět.


Komentáře