Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu obhajovat Miloše Zemana. Ale vzhledem k tomu, že se odpichuji od vlastní zkušenosti, zaráží mě mediální vřava, která doprovází další z jeho "rouhačských" výroků. Tentokrát o odděleném vzdělávání postižených dětí. Je pravda, že prezident, jehož občanský kredit se v určitých kruzích potácí v minusových hodnotách a v lumpenkavárně si s ním místo lžičkou míchají kafe, pro změnu nepříliš senzitivním způsobem okomentoval velmi ožehavé téma. Zásadní problém ale spatřuji v tom, že většina médií jeho výrok natolik osekala a vytrhla z kontextu, že z toho vyšel opět tak, jak ho všichni známe: jako sociální idiot a prasopes, chytrý jak ruské rádio. Obhajoba lynčování Zemana tvrzením, že hendikepované děti mohou být stejně nadané jako ty "normální" a měly by tedy mít stejné startovní pozice i tretry, mírně pokulhává. Nebo spíše sedí na vozíku, o kterém totiž, a to je potřeba zdůraznit, vůbec nebyla řeč. Fyzicky postižení, ale ani lehce mentálně hendikepovaní (tady je ovšem hranice velmi tenká a je potřeba nechat si poradit od odborníků, nakolik jsou kognitivní funkce dítěte v souladu se standardními vzdělávacími osnovami) nejenže nemají problém zvládat školu stejným tempem, ale u svých spolužáků vzbuzují soucit, tendence pomáhat a přijímat svět ve své pestrosti. Obzvlášť v ideálním světě, kde se díky inkluzi (hle, celý národ je hned o slovo bohatší) ohýbají stromy pod tíhou ovoce, které přinesla.   Miloš Zeman často střílí od boku. Tentokrát ale, přestože to tak podle hysterických reakcí nevypadá, nepřestřelil. (FB Ovary Miloše Zemana)   Můj syn se narodil s rozštěpem rtu, čelisti a patra. Jako bonus má (pro někoho módní) diagnózu ADHD. Chodí do speciální mateřské školy (pomiňme politickou korektnost - do školky pro postižené děti), ve které je mimo jiné kladen značný důraz na logopedickou péči. Momentálně stojím před zásadním rozhodnutím, na kterou školu toho svého úžasně chytrého, divokého, žvatlavého cvrčka zapsat. Na Příbramsku, kde bydlíme, mi jako ideální vychází exkluzivní (nejen v přeneseném slova smyslu) varianta - speciální logopedická třída při Speciálně pedagogickém centru. Proč? Postižení mého syna je totiž na první (zkoumavější) pohled a (zřejmý) poslech patrné. A, nebudeme-li si dělat zbytečné iluze, není z těch, které by vyvolávaly tichý soucit, lítost a solidaritu, ale naopak posměch. Připočteme-li ještě poruchu pozornosti s tendencemi provokovat, plus 30 dětí a jednu vystresovanou učitelku, jedná se o rovnici s velmi nejistým výsledkem a třaskavým potenciálem všech neznámých. Oproti tomu ve výše zmiňované speciální logopedické třídě mají dvě učitelky na starost zhruba poloviční počet dětí, kterým se věnují s notnou dávkou přihlédnutí k individuálním potřebám - u mého syna hlavně naučit se správně mluvit. Dítě ale především zažije pocit, který je pro jeho další vzdělávání klíčový - pocit úspěchu. Pokud totiž slabší dítě dovedete po cestě dlážděné nejlepšími úmysly první školní den mezi děti, kterým nestačí, většinou nebude mít chuť je dohnat, ale samo se dobrovolně diskvalifikuje a chuť vyhrát u něj brzy nahradí chuť přežít.   Každý rodič chce, aby jeho dítě bylo především šťastné. (pixgood.com)   Netvrdím, že to takhle funguje u všech dětí, jedním z nejdůležitějších prvků rovnice je učitel. Pokud hendikepované dítě natrefí na osvíceného a trpělivého pedagoga, má vyhráno. Takoví ale bohužel nerostou na stromech a často ani na pedagogických fakultách. A i když se snaží, nejsou chobotnice, jak trefně poznamenala přímo ta, která to celé rozpoutala - učitelka angličtiny Hana Štusáková, která se v Brandýse nad Orlicí Zemana zeptala na to, co si myslí o začleňování postižených dětí do běžných tříd. Snaha, aby na tom všichni byli stejně, pak celkem logicky probíhá na úkor těch zdatnějších. Pokud učitel nerespektuje pomalejší tempo hendikepovaného žáka, Černý Petr zůstane v rukou právě postiženému dítěti, které potřebuje naopak pozornosti více. Existuje sice pracovní pozice asistenta učitele, ale toho nedostanou zdaleka všichni žáci, a přestože je jeho plat politováníhodný, není možné, aby všechny děti, které doposud navštěvovaly speciální (praktické) školy, nějakého dostaly. Často navíc interakce asistenta s dítětem ruší ostatní děti ve třídě. Přestože už jsme trochu blíž k meritu věci než hysterické a "humánní" mediální výkřiky do světa, ani tohle není přesně to, o čem prezident s břichem plným řízků mluvil. On totiž mluvil o zvláštních školách a o Cikánech. Chcete-li o praktických školách a Romech. A to i přestože okatě naznačil, že o nich nemluví. Tady je celé znění jeho odpovědi:

"Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Sám se domnívám - a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny - že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě než tehdy, když jsou zasazeny do komunity…

Dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost zvaná šikana je možná ještě horší než krutost dospělých. Když jsou tyto děti integrovány, když dochází k takzvané inkluzi, tak jsou oběťmi pohrdání, šikany a tak dále. Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice.

Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody dětí je daleko lepší, když budou existovat… ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující, než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu."

Podle mého názoru by neměly být děti s těžším mentálním postižením, stejně jako děti, které se chovají prudce asociálně, zařazovány do klasických základních škol. ALE, v sítu, kterým prochází při definování toho, který vzdělávací ústav je pro ně nejvhodnější, by se měly opravit díry. Často se totiž může stát, že jím dítě, které by na standardní vzdělávací zařízení mělo potenciál, propadne. A tím se pak jeho šance do budoucna minimalizují. A co si budeme nalhávat, jde zejména o romské děti, přičemž vzdělanost je právě u nich klíčová. Pokud jim totiž nedáme šanci, zamotáváme je - ale i sebe - do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku.

Pokud na to mají, musí dostat šanci. (osce.org)

Pozor na paušalizování si musíme dát nejen u Romů. Smést všechny postižené do jednoho pytle je cesta do pekel. Kromě opravdu pečlivého psychologického posudku - ideálně z více zdrojů - by si měli hlavně rodiče vzít na bedra zodpovědnost za to, jestli bude jejich dítě školu zvládat. A hlavně za to, aby bylo šťastné. Když se chce, leccos jde. Ale někdy je potřeba být realistou.