Na podzim hrál se svojí kapelou Už jsme doma čtyřicet koncertů ve Francii a vzápětí ještě deset v Polsku. Jezdili v dodávce, spali, kde jim kdo ustlal, rozhodně na tom nezbohatli. Nebylo by to nic zvláštního u mladíka, ale Mírovi Wankovi (jedné ze zásadních postav české hudební scény v posledních čtyřiceti letech) už je přeci jen přes šedesát.
Rozhovor s Mírou Wankem
Následující otázky dostává od fanoušků často: Jak je možné, že tolik jezdíte ven? A proč tě ten kočovný život pořád tak táhne?
Nejčastěji, zhruba sedmsetkrát, koncertoval Míra Wanek se svými Už jsme doma ve Spojených státech. V (NE)BLÁZNI vypráví: „Podle mě je zásadní, že jsme třeba právě v té Americe nechtěli budovat velkou kariéru a vydávat desetitisíce desek. Vždy jsem to bral jednoduše tak, že jsem muzikant, chci hrát pro lidi, a tak je dobré rozšiřovat geografický rádius. Necítím rozdíl, jestli vystupujeme pro sto lidí v Bílině, New Yorku nebo na malém městečku v Japonsku. Těm zahraničním koncertům sice předchází více organizačních problémů, ale já mám v povaze problémy vyřešit, a když si pak stoupneš na pódium před fanoušky, začíná stejný koncert v Bílině jako v Japonsku. Pořád cítím, že to je můj život – jezdit od štace k štaci i za cenu nepohodlí.“
V dlouhé pasáži si s moderátorem Tomášem Poláčkem vyprávějí o koncertu na Špicberkách, který Poláček osobně zažil a dodnes jej považuje za životní zážitek. „I pro mě to byl vrchol,“ přikyvuje Míra Wanek: „Severněji už hrát nejde, byl to splněný dětský sen.“
V rozhovoru také hovoří o svém vztahu k filmu Rozsviť světlo, ať je vidět, který je od prosince v českých kinech. Vznikal dlouhá léta a několik lidí, kteří na něm pracovali, Mírových skvělých přátel, během té doby zemřelo.
„Neměl jsem vliv na to, jak bude film vypadat,“ upozorňuje, „ale s výsledkem jsem spokojený. Někdo by mohl mít pocit, že je to o skupině Už jsme doma, jenže ta spíš tvoří pozadí. Podle mě film mnohem víc zachycuje příběhy dvou lidí, totiž mě a výtvarníka Martina Velíška, a naše velice silné pouto. Už desítky let říkáme, že jsme bratři, a není to klišé. I kdyby mě Martin sebevíc naštval nebo zklamal, což se ostatně stávalo, protože kvůli problémům s alkoholem občas nebyl schopný dodržet slovo, zůstáváme nerozdělitelnou dvojicí, což je v tom filmu hezky popsáno.“
Příští rok kapela Už jsme doma oslaví čtyřicátiny, potom může vzhlížet k dalším metám: „Zatím jsme hráli ve čtyřiceti třech zemích,“ nadhazuje Míra: „A nepřipadalo by mi špatné, kdyby jich nakonec bylo padesát.“
Podobné články
Doporučujeme
