Spousta současných důchodců si myslí, že penze jsou jistota a samozřejmost. Nebylo tomu však tak vždy. Ostatně sociální pojištění si českoslovenští zaměstnanci začali platit až v roce 1924, tedy před sto lety, a to vše díky pruskému kancléři Ottovi von Bismarckovi, který s revoluční myšlenkou podporovat zaměstnance ve stáří poprvé přišel už v roce 1881.
S prvními důchody přišli Němci
V dávných dobách se do penze zkrátka nechodilo jako dnes. Lidé museli pracovat, spoléhat na své děti a žít z úspor. Doba dožití byla navíc značně kratší než je tomu dnes. Nicméně na konci 19. století přišel pruský konzervativní kancléř Otto von Bismarck s revoluční myšlenkou, když Říšskému sněmu představil nápad, který navždy změnil pohled na stáří. Šlo o vládou zajištěnou finanční podporu na stáří, tedy důchody.
Bismarck v dobách své politické kariéry čelil tlaku ze strany svých politických oponentů, kteří požadovali lepší podmínky pro dělnickou třídu. I on sám si uvědomoval, že když budou dělníci spokojení, německá ekonomika bude stoupat. V roce 1889 se po dlouhých osmi letech příprav a jednání konečně usnesla, že občané starší 70 let budou součástí důchodového systému. Německo se tak stalo první zemí na světě, která zavedla tento program sociálního pojištění. Účast v něm nebyla povinná a přispívali nejen samotní zaměstnanci, ale také vláda a zaměstnavatelé. Bismarck však nepřišel jen se starobními důchody. Rovněž se mu podařilo prosadit sociální zákony pro případ nemoci, pracovních úrazů a invalidity. Starobnímu důchodu se tehdy říkalo výslužné.
Jenže nastal problém kvůli věku. Ostatně věková hranice odchodu do důchodu v 70 letech všem připadala nesmyslná. Ostatně když byla tehdy průměrná délka života zhruba o 30 let kratší než je tomu dnes, tak se tomu nemůžeme divit. Proto byla v roce 1916 tato věková hranice snížena na 65 let.
Naproti tomu v Československu jsme si na první důchody museli ještě nějakou dobu počkat. Po vzniku Československa v roce 1918 dlouhou dobu trvalo, než byly vytvořeny a zavedeny plošně nové zákony. Zpočátku se starobní a invalidní pojištění vztahovalo pouze na horníky, státní zaměstnance a některé úředníky a zřízence. Teprve až v roce 1924 byl přijat konečně zákon o pojištění všech zaměstnanců pro případ stáří, nemoci a invalidity. Pojištění se rozdělovalo do čtyř skupin, a to podle výše výdělku. Pravidlo bylo jasné – polovinu pojištění platil zaměstnanec a polovinu zaměstnavatel. Doba, kdy se mohlo odejít do penze, byla stanovena na věk 65 let.
Například horník vydělávající v roce 1918 průměrnou sumu 940 korun se mohl těšit na měsíční důchod 350 korun. Dělník z textilní továrny se mzdou 630 korun pro změnu dostával v důchodu 175 korun. Nejvyšší důchod dostávali státní zaměstnanci, jelikož pobírali průměrnou mzdu okolo 1350 korun měsíčně. Vše se navíc odvíjelo od počtu odpracovaných let, takže v případě, že někdo pracoval celý život ve státní správě, mohl se pak v důchodu dočkat penze dosahující až 90 % platu. Průměrná penze vyššího úředníka totiž činila cca tisíc korun měsíčně. Vzhledem k cenám to nebylo vůbec marné. Čtvrt kila másla například stálo 8,50 koruny a bochník chleba vyšel na 4,50 korun. Pronájem garsonky vycházel zhruba od pětistovky měsíčně.
Co se týče dalšího snižování věku odchodu do důchodu, tak se Češi dočkali opět až v roce 1948 s nástupem KSČ. Do důchodu jste tehdy mohli jít ve věku 60 let, avšak pod podmínkou, že jste platili alespoň 20 let sociálního pojištění. Další změna přišla v roce 1964, kdy se zavedl odlišný věk odchodu do penze pro muže a ženy. U žen navíc záleželo na počtu vychovaných dětí.
Zdroje informací:
https://is.muni.cz/th/ix1tu/Disertacni_prace_-_Vyvoj_duchodoveho_pojisteni_-_Halir.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Starobn%C3%AD_d%C5%AFchod
https://www.czso.cz/csu/czso/graf-prumerna-vyse-starobniho-duchodu-v-ceske-republice
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
