Film Havel vzbuzuje emoce

Film umělecky spojuje Havlovo dílo coby dramatika s jeho politickým angažováním se v době komunismu. Rychle nás zavede od policejních výslechů a soudů k jevišti, kdy se Havel dívá do prázdného divadla. Havel věřil, že politika a divadlo jsou hluboce propojeny, že divadlo by v lidech mělo probouzet „společenské sebeuvědomění“, jak tomu říkal (Dálkový výslech). Divadlo a psaní byly jeho prorockým hlasem, i když neměl standardní fyzické publikum, které by mu odpovědělo. Ve filmu toto téma podkresluje například postava Olgy, která mu navrhuje, aby si vybral mezi divadlem a politikou. A právě Havlova tvůrčí činnost jej vtáhla do politické arény. Tato vazba je silnou součástí jeho odkazu.

Za druhé, režisér Slávek Horák klade důraz na rozpor mezi čestností Havla a jeho morálními poklesky. Lidé mají přirozenou tendenci dělat z hrdinů svaté a z darebáků ďábla. Film takovému zjednodušení nepropadl. Havel není žádný světec, vlastně příběh začíná jeho rozhovorem se zahraničním reportérem o své zbabělosti. Vidíme Havla, jak odvolává své politické aktivity při opakovaných výsleších poté, co založil Chartu 77, aby se vyhnul dalšímu věznění. Havlovo proutnictví a nevěry se prolínají celým filmem. Hrdinové, kteří pro nás dělají nejvíce, jsou si velmi dobře vědomi nedostatků, které mají.

Havel mohl dost dobře následovat vedení jiného leadera, pro svou plachou povahu se zrovna nedral do středu pozornosti. Toto třetí téma je důležité - stejně jako u řady velkých tvůrců historie, komunita kolem nich je tím, co je drží v čele a dále posiluje jejich vliv. Film nám celkem dobře pomáhá rozpoznat, že to, co Havel vykonal, nevykonal sám. Olga je krásně vyobrazena Annou Geislerovou, stojící více po boku Havla než za ním. Je to silná osobnost, taková, která Havla v mnoha ohledech vede vzhůru. To činí také postavy Pavla Landovského a Jana Patočky. Reprezentují přitom mnoho dalších, jejichž odvaha Havla a Chartu provázela a v mnoha chvílích přímo vedla k revoluci.

Čtvrté téma ukazuje mladší generaci - a starší generaci připomíná - jaké obrovské náklady měla podpora režimu za normalizace. Několik scén ve filmu ukazuje případy, kdy lidé odmítli Chartu podepsat ze strachu z toho, co se může stát jejich dětem. Těžko je vinit. Ale tím spíše si uvědomíme mimořádnou odvahu signatářů. Film správně zdůrazňuje toto morální dilema a cenu za disidentství. Havel v jedné scéně přiznává, že věděli, do čeho jdou, když čelí trestu odnětí svobody. Cizincům a mladším generacím snímek poskytuje obrázek manipulace a nátlaku na občany, aby „žili ve lži“, jak říkal Havel. Utrpení ve zkoušce ohněm nás definuje, ale to, co si z ní odneseme, může být mocným podnětem na cestě k dobru.

Konečně, film nám připomíná Havlův humor a také jeho genialitu ve schopnosti dát lidi dohromady za společným cílem. Kamarád blízký Havlovi v těch dnech mi jednou řekl, že ani v temných dobách neztratil smysl pro humor a stále vynikal svou přirozenou autoritu. Tím mohl i přes mnoho různých idejí docílit vzniku uceleného dokumentu nebo plánu, jakým byla Charta 77 a její hnutí. V tomto smyslu je přínos Havla pro Občanské fórum ve snímku velmi podceněn.

Tolik toho v Havlovi chybí, a přesto Horákův film ušel kus cesty, aby postihl rozporuplnost, komplexnost a odvahu tohoto dramatika-disidenta. Svět musí ocenit, kým byl a čeho dosáhl, navzdory svým nedostatkům a nekonzistentnostem. Jeho život může dále podněcovat naši morální představivost více, než si uvědomujeme. Aktivní vzpomínání na něj může pomoci zlepšit svět dnes i v budoucnosti.

Joshua Hayden

Anglo-American University in Prague