Přiznejme si sami sobě, že když vidíme v ulicích kolébající se olašské Romky, hlasitě „mobiluzujícího“ Rusa v tramvaji, imigranta na fotce na Facebooku či „nafoukané“ Němky naproti našemu stolu v hospodě (české lepší teplé pivo než studená Němka) – tak se v nás ozve umírněná nenávist...

Nijak ale své „nechutenství“ k těmto svým bližním neverbalizujeme ani je fyzicky nenapadáme. Nicméně v pozadí této naší averze je skrytá – temně archaická – skupinová nenávist...

Tato naše evolučně daná skupinová nenávist je v pozadí všech světových i nesvětových konfliktů (od uprchlíků, přes Ukrajinu a tzv. Islámský stát po vypalování synagog či pogromy na Romy).

genocida.jpg

Jak vznikla naše druhová krvelačnost?

Všichni jsme geneticky potomky jedné ženy a jednoho muže, kteří před osmdesáti tisíci lety opustili jihovýchodní Afriku.

Lidstvo zaplavující celý svět bylo tehdy málo početné, ale už tehdy jsme v sobě měli ukryté hrůzné genetické vybavení: zabíjet svůj vlastní druh. Jsme v tom v živé přírodě jediní. Zabíjíme nejen kvůli přežití, ale i jaksi preventivně... (Tato děsivá hrůza z druhých se v nás kódovala už u našich pralidských předchůdců v savanách Afriky, když jsme slézali ze stromů a bojovali na život a na smrt o morek z kostí mršin).

Ale teprve s nárůstem obyvatel v čase prvních pastevců a zemědělců se začala více projevovat ta naše druhová krvelačnost. Je plasticky ztvárněna v mýtu o Kainu a Ábelovi...

Tehdy v bojích o zdroje se začínáme silně identifikovat se skupinou naší kultury a životního způsobu ( „my dobří“) a silně se vymezovat „proti těm druhým ( „těm zlým“). V našem druhu Homo sapiens sapiens (člověk moudrý...?) začíná řádit genocidní gen. V boji o přežití (ať skutečném nebo iluzorním, sebeklamným) začínáme mít panický strach z toho, že nás ti druzí zabíjí. Proto musíme být rychlejší.

Lidé s odlišnými vnějšími antropologickými znaky, pohledem na svět a jazykem, se stávají nebezpečnější než jakákoli divá zvěř. A jde o to pozabíjet jich co nejvíce...

Se vznikem monoteistických náboženství, národních států a totalitních ideologií (s možnostmi nových technologií) se mezi sebou zabíjíme čím dál více. Náš genocidní gen dostal možnost vyřádit se nejvíce ve dvacátém století. Možnost ukázat se v celé své hrůze souvisí se skupinovou sociální frustrací, kdy společenství „nás lepších“ musí najít viníky svých problémů: Židy v nacistickém Německu, sedláky a šlechtu ve stalinském Rusku. Zabíjíme průmyslově „racionálně“ nebo spontánně s úlevnou sadistickou rozkoší.

V psychotickém šílenství dochází k vyvření našich nejhorších druhových vlastností: Skupinová ideologie a narcistní představa o nás lepších se stává jen fíkovým listem naší bestiality. (V létě si připomeneme sedmdesát let od poválečných pogromů na maďarské Židy na Slovensku, jichž se zúčastnila i Československá armáda. Ta samá armáda v červnu 1945 vyrabovala severočeský Žatec a bestiálně povraždila stovku místních obyvatel drže se hesla, že zabitý Němec už se nikdy nevrátí do tvého nového bytu).

Skrze hlubinnou antropologii a pochopení fenoménu genocidního genu lze vysvětlit i násilí tzv. Islámského státu a útoky na jednotlivce „těch druhých“ ve Francii a v Rusku. Zde se prolíná i frustrace jednotlivce s tou skupinovou. V té individuální dochází pak i k nepochopitelným zkratům (např. rozumem neuchopitelný masakr v Uherském Brodu).

Vyvstává otázka, zde je někdo z našeho druhu vůči projevům genocidního genu imunní. Myslím si, že ne. Jde o antropologickou konstantu, naddějinou přirozenou vlastnost člověka. "I ‘intelektuální elity’ Německa a Francie se v kolektivní hysterii třásly radostí nad možností zabíjet stejný druh na bojištích první světové. Kdo nesouhlasil, toho zabili." (Jean Jaures)

Přestože věda dokázala, že "jsme všichni stejní", že jenom Gaussova křivka rozprskla inteligenci a temperament v různé míře – tak u nás zdravý rozum nefunguje. Iracionalita je naší součástí. A nic s tím nenaděláme.

V soft verzi se projevuje v naší animozitě popsané v úvodu článku. A propos: tyhle řádky píšu v hospodě a dávám se do řeči s těmi Němkami naproti u stolu, a zjišťuji, že jen mluvily jazykem J. W. Goetha. Ukrajinka a Holanďanka studují v Mnichově, jely jen za památkami do stověžaté. S Ukrajinkou rozebíráme hard verzi genocidního genu v Rusku. Země Dostojevského zažívá frustraci ne nepodobné té ve Výmarské republice mezi válkami. Vzniká tam vědomí „světové jedinečnosti“, které bude mít potřebu vybít se na těch, co je nechápou a ohrožují je.

Pán Bůh s námi...

A TADY máte článek o děsivé genocidě Arménů, při níž Turci povraždili přibližně 1,5 milionu lidí.