Z věznice v texaském Dallasu byl začátkem dubna propuštěn dvacetiletý Ethan Couch. Šestnáctiletý synek bohatých rodičů v červnu 2013 pod vlivem alkoholu, marihuany a diazepamu otci sebral luxusní terénní Fordku F-350, naložil do ní kamarády a vyrazil na projížďku. Výsledkem havárie byli čtyři mrtví a devět zraněných.

1492190427-ax097_1c67_9.jpg

Ethan Couch při propuštění (Foto: Dallas morning news )

Couchovi hrozilo dvacet let vězení. Obhájce ale u soudu prohlásil, že za to nemůže. Prý totiž není viníkem nehody, ale obětí výchovy. Na vině prý totiž není on, ale špatná a přlíliš tolerantní výchova bohatých rodičů, respektive tzv. affluenza. Tenhle do češtiny nepřeložitelný termín spojuje významy anglických slov affuence (blahobyt) a „influenza“ (chřipka). Jde o jakousi nemoc z přílišného luxusu – sociálně nakažlivou hamižnost a touhu vlastnit stále víc bez ohledu na ostatní.

Bohatí jsou jiní

Rodiče milionáři prostě podle advokátů Couche příliš rozmazlovali, nestanovili mu žádné hranice a zahrnuli ho vším, po čem toužil. Chlapec prý proto neuměl rozpoznat, co je správné a co špatné chování. Netušil, že není v pořádku v opilosti sedat za volant a najíždět do lidí. Za špatnou výchovu nenese odpovědnost, a proto logicky ani nemůže být potrestán za tragickou havárii.

Ano, přesně takhle bizarně a zrůdně argumentovali Couchovi právníci. A měli úspěch – vrah místo vězení dostal jen desetiletou podmínku. Její pravidla ale nedodržoval, což ho později stálo dva roky za mřížemi. Propuštěn byl právě teď. V USA to znovu oživilo diskusi o tzv. generaci spratků. Komentátoři si všímají, že děti vyrůstající bez pravidel, povinností a omezení jsou nový společenský fenomén. Příliš liberální rodiče si myslí, že z nich vyrostou „svobodné osobnosti“, ale výsledek je přesně opačný. Vyrostou z nich bezcitní gauneři.

Ještě horší je, pokud se absence hranic spojí s bohatstvím. „Něco vám řeknu o velmi bohatých lidech,“ píše Francis Scott Fitzgerald v povídce Bohatý chlapec (1926). „Liší se ode mě i od vás. Odmalička vlastnili a užívali si, a to je poznamenalo. Tam, kde my jsme důvěřiví, jsou cyničtí, což je pro vás velmi těžké pochopit. Hluboko ve svých srdcích se domnívají, že jsou lepší než my. Jsou prostě jiní…“

Drahé auto = hajzl za volantem

Opravdu ale platí, že bohatí trpí nedostatkem citu? Neváží si jejich děti ničeho včetně druhých lidí, protože mají odmalička všechno, na co si vzpomenou?

Psychology Paula Piffa a Dachera Keltnera z univerzity v Berkeley zajímala závislost mezi velikostí majetku a etikou chování. Zjistili, že bohatí podvádějí, fixlují a zneužívají příležitostí víc, než my ostatní. Vědci sledovali třeba chování řidičů na křižovatkách. Ukázalo se, že majitelé aut dražších značek dávají čtyřikrát méně často ostatním přednost a třikrát méně respektují chodce. Nezáleželo přitom na tom, jestli auto řídil muž nebo žena ani jak hustá byla právě doprava. Šlo jen o značku auta, která je přímým indikátorem movitosti a ekonomické situace řidiče. Bohatí řidiči jsou prostě bezohlednější.

V další studii vědci postavili na stůl krabici s bonbony. Pokusné osoby rozdělili podle velikosti příjmu a řekli jim, že si z krabice mohou odnést domů sladkostí, kolik chtějí. To, co zbyde, pak prý dostanou děti z dětského domova. Asi vás už nepřekvapí, že čím bohatší člověk, tím méně bonbonů dětem nechal. A konečně psychologové nasimulovali vyjednávání o přijetí fiktivního pracovníka, ve kterém přinášelo výhodu lhaní. I v tomto testu bohatší propadli – nepravdu mluvili významně častěji.

Peníze nedotknutelných

Ale zpět k případu Ethana Couche. Vzbudil obrovský rozruch a američtí komentátoři psali o „bohatém spratkovi, kterému všechno projde“. Po několika podobných aférách v Česku nám to ale už snad pomalu přijde normální. Roman Janoušek, Ivo Rittig, Pavel Bém, Alexandr Novák, David Rath a další jména naznačují, že bohatým spratkům opravdu všechno projde.

GALERIE Affluenza

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

A TADY si přečtěte pět naprostých nesmyslů o bohatých lidech, kterým věří chudí lidé.