fb pixel
Nouzový stav, den osmnáctý. Nikde ani živáčka. Nad Rudolfinem se zjevila apokalyptická nebesa. Jako by z nich vycházela Tryzna za Jana Palacha, kterou jsem tu jako dítě slyšel v podání českých filharmoniků v lednu 1969. Moje babička tu pracovala jako uvaděčka a já bez dechu naslouchal s ní, aniž bych si ještě uvědomoval dějinné souvislosti. Za tři měsíce mě sem opět vzala, opět koncert k uctění Palachovy památky, opět čeští filharmonici, ale bez hvězdného dirigenta Karla Ančerla, který na protest proti okupaci emigroval do Kanady, tentokrát Dvořákova Stabat mater. Ta sugestivní temná krása zlomeného srdce! Zhudebnění textu o utrpení matky, jejíž syn umírá na kříži. To jsem ještě nevěděl, že Dvořák ji do konečné podoby upravil po smrti svých prvních tří dětí. Přežil to. I jeho žena Anna. I my přežijeme. Z Dvořákova osudu a jeho hudby čerpám sílu dodnes. A za okny zas září slunce a usmívá se na nás. Hezký den Ivan Fíla "NOUZOVÝ STAV"