Nouzový stav, den sedmnáctý. I v jedné z nejužších pražských uliček v Haštalské čtvrti, kde na Stínadlech řádí Foglarovy Rychlé šípy, je v těchto dnech vzácné ticho a klid. Denně tu jinak proudí tisíce turistů a jen málokdo z nich si všimne, že se tu už přes 150 let při západu slunce zobrazuje stín lampy a kříže. Jako dítě jsem sem chodíval se ševcem Padevětem, “hluchým švíckem”, jak mu všichni říkali poté, co v 1.světové válce přišel o sluch. Bydlel naproti mých prarodičů v Klimentské ulici a po večerech si až do své smrti v 97 letech přivydělával jako lampář. Miloval jsem ho, bylo to moje švícko, a byl jsem hrozně pyšný na to, že můžu chodit s ním. Psal mi na papír a mluvil se mnou očima. Když dlouhou tyčí rozžehl tuhle lampu, opřeli jsme se o zeď, dívali se na nebe a toulali se spolu po hvězdách. Všechny je znal, všechna souhvězdí. Jednou jsem se ho zeptal, zda se nebojí smrti. Usmál se na mě a napsal na papírek: Přežil jsem válku i mor, Španělská chřipka skolila přes 50 milionů lidí. Přežil jsem nacistický koncentrák a komunistické uranové doly. Čeho se mám chlapče ještě bát? A tak mě moje švícko naučilo nikdy se nebát a nikdy nic nevzdat. A za okny zas září slunce a usmívá se na nás. Hezký den. Ivan Fíla "NOUZOVÝ STAV"