Ticho jako (někdy nejen jako) v hrobě, pomalý nástup husí kůže a beztrestné hrabání se v cizí intimitě... Jedním slovem – neodolatelné. Slečna, která založila facebookovou stránku Opuštěná místa spolu s webem, na nějž posty odkazují, si libuje v tajuplných, ponurých místech vyvolávajících zvláštní směsici nostalgie, strachu a estetického zážitku. A není sama. Jenom na Facebooku má její stránka přes 40 000 fanoušků. Je zcela evidentní, že staré nemocnice, továrny nebo dokonce byty se stále patrnými otisky těch, kteří v nich trávili čas, nás jednoduše baví. Takhle nějak bude totiž svět vypadat bez lidí. Ale jak říká sama fotografka, ideální by bylo, kdyby její fotografie upozornily na havarijní stav budov a vedly k jejich následné opravě. Dokud lidé na planetě jsou, bylo by lepší vracet opuštěným místům jejich původní podobu, ať už tahle místa působí dnes seberomantičtěji.

1. Co asi zůstane po nás?

Bývalá ubytovna na konci ulice v jednom známém českém městě. (Fotografka záměrně neuvádí přímé lokace, aby se z opuštěných míst nestala místa s vyšší koncentrací lidí než Václavák. Křehká krása těchto míst by nájezd průzkumníků s nejvyšší pravděpodobností příliš dlouho nepřežila). Za pootevřenými dveřmi se nachází byt, ve kterém si můžeme číst jako v knize.

Spousta dopisů poházených po zemi adresovaných paní Hedě, plně vybavená kuchyně, obývací pokoj s fotoalbem, diapozitivy a nepoužitými filmy jejího muže, pana Jaroslava, gramofonové desky a staré kazety, knihy a dokonce netknuté vánoční cukroví... Intimita na stříbrném podnose. Atmosféra, že by se dala krájet. Co asi zůstane po nás?

2. Zámeček Skrytín (Reichberg)

První zmínky o této lokalitě pocházejí z konce 14. století. Zámeček kdysi poskytoval přístřeší rytířům, od roku 1974 pionýrům. Skrytín byl až do roku 1990 v majetku firmy Konstruktiva Praha která do něj značně investovala. Po jeho opuštění se ale nenechavci pustili do rabování. V roce 1993 byl zámeček prodán pražskému podnikateli, který se jím rozhodl ručit Komerční bance v částce 69 milionů. Od té doby chátral. Lidé si ho postupně rozebírali. Začalo do něj zatékat a v zimě roku 1997 se zřítil krov.

V současné době je zámek téměř zcela zničený a chátrají i budovy v jeho okolí. Mezi místními kolují zvěsti o nadpřirozených jevech, které je možné tu v noci spatřit.

Možná to souvisí se spekulací ohledně válečného období, kdy se tu měly provádět pokusy na dětech. Co je na tom pravdy, se zjistit nedá, o válečné době se nedochovala žádná zmínka. Budoucnost je ale optimistická, zámeček se pravděpodobně dočká rekonstrukce.

3. Podzemní nacistická továrna Richard, vrch Bídnice u Litoměřic

„Zde nic není, pouze smrt.“ Podobný nápis u vstupu do objektu příliš na statečnosti nepřidá. „Znáte ten pocit, když se rozhodnete pro něco bláznivého, skvělého, ale zároveň velmi nebezpečného? S pocitem odhodlání a zábleskem strachu se blížíte svému cíli… Při urbexu mám tenhle pocit pokaždé. Je to nadšení smíchané se zvláštním strachem a touhou po objevení minulosti. Snaha vzdálit se od běžně plynoucích dní na místa, kde čas ubíhá jinak. Každé místo je specifické, jedinečné a krásné, ale jen málo míst vzbuzuje takové znepokojení a obavy, jako podzemní nacistická továrna...“ Tolik citace pocitů samotné objevitelky, která pro vás tohle zvláštní místo, ze kterého mrazí i skrze monitor, zachytila.

Více než 30 kilometrů chodeb, některé zasypané, jiné zasypáním brzy hrozící. Kvalitní baterka a případně svítící trubičky, pevné boty, helma a vychytávka – provázek jako v Minotaurově labyrintu – jsou nezbytné propriety. V této podzemní nacistické továrně pracovalo během 2. světové války tisíce vězňů a mnoho jich i zemřelo následkem těžké práce a špatných podmínek. Přemístila se sem výroba z německých továren a výrobní haly se vybudovaly v podzemí. Vyráběly se zde, mimo jiné, i součástky motorů do tanků a jiných těžkých vozidel. V současné době je zde úložiště radioaktivních odpadů. Návštěva zdejšího komplexu se rozhodně nedoporučuje. V bludišti chodeb se můžete ztratit než řeknete švec a o závaly tu také nebývá nouze.

4. Opuštěný tábor

Příroda si postupně podmaňuje kolemstojící chatičky a hlavní budova se pozvolna hroutí. Z oken, talířů a hrnečků jsou už jen střepy... Muselo to tam být krásné, když se místo ticha, které se až skoro zařezává do uší, ozýval dětský smích...

5. Hotel, ve kterém bydlí jen netopýři

Opuštěný hotel na břehu jisté nádrže má zvláštní atmosféru. Natož potmě ve společnosti netopýrů. Zmar je patrný z každého centimetru čtverečního – oloupané omítky, vytrhané dráty a trámy, spadlé lustry, rozbitá okna... Do toho vítr, tma a blížící se bouřka. Kombinace jen pro otrlé. Navíc se blížila půlnoc. Prostě strašidelný zážitek jak má být se vším všudy.

6. Olšanské hřbitovy

Na ploše 50 hektarů tu odpočívá – podle odhadu odborníků – až 2 miliony nebožtíků. Spousta z nich ale nemá už vlastní hrob ani náhrobek. Najdete tu 112 000 dochovaných náhrobků, 65 000 hrobů, 25 000 hrobek, 20 000 urnových horbů a 200 kaplových hrobek. O spoustu z výše jmenovaných se nikdo nestará. Nad některými převzali záštitu dobrovolníci.

Olšanské hřbitovy mají vysokou estetickou hodnotu. V době, kdy jsem studovala Estetiku na FF UK, jsme se tam byli dokonce se školou podívat na exkurzi. Paradoxně nejestetičtěji působí staré, mírně zanedbané hroby obrostlé všudypřítomným břečťanem.

Mezi zdejšími pohřbenými můžeme najít takové osobnosti, jako byl například Josef Jungmann, František Ladislav Čelakovský, Karel Havlíček Borovský, Miroslav Tyrš, Voskovec a Werich, Jaroslav Ježek, Jan Palach, Karel Jaromír Erben, Oldřich Nový, Svatopluk Beneš, Vladimír Menšík, Rudolf Hrušínský, Vladimír Dlouhý nebo třeba Filip Topol.

Veškeré fotografie pocházejí z webu www.opustenamista.wordpress.com a facebookového profilu Opuštěná místa, jehož autorce velmi fandíme a děkujeme za možnost dalšího šíření.