Koktavost se většinou projeví už v předškolním věku dítěte. Platí, že čím dříve je tato vada řeči objevena a konzultována s odborníkem, tím spíše bude odstraněna. Jen tím odborníkem nesmí být nikdo jako profesor Wendell Johnson, který v roce 1939 provedl experiment, nad nímž zůstává rozum stát. Oběťmi jeho experimentu byly děti, jež z jeho výzkumu koktavosti odešly poznamenané na celý život. Omluva a odškodnění přišly až po mnoho letech.
Jak vyvolat koktavost?
Koktavost je jednou z nejtěžších poruch plynulosti řeči. Postižení mají problém s vyslovením určitého slova nebo jeho části, což se projevuje například opakováním. U nás trpí koktavostí přibližně 4 % lidí, převážně dětí. Díky výzkumům se daří přijít koktavosti na kloub, naštěstí ty současné už jsou v rámci etických norem. Ne tak jako ten v roce 1939. Co se tehdy stalo?
Profesor Wendell Johnson si pro účely svého hrůzného experimentu vybral 22 sirotků ze státního ústavu. Jelikož děti neměly rodiče, o jejich zapojení do projektu rozhodoval stát. Johnsona hnal do výzkumu vlastní zájem, také on sám totiž trpěl vadou řeči, zadrhával.
Výzkum profesora Wendella Johnsona probíhal po několik měsíců v Davenportu v americké Iowe, zapojeným sirotkům bylo od 5 do 15 roků. Ani jednomu ale nebylo sděleno, že se účastní experimentu. Všechny děti se domnívaly, že jde o běžnou terapii. Johnsonovi pomáhala asistentka Marie Tudorová, která pak později celý experiment popsala.
V čem spočívala hrůznost experimentu? Děti byly rozděleny do dvou skupin, přičemž na jednu skupinu působili experimentátoři pozitivně, na druhou negativně. Na začátku netrpěly zdaleka všechny děti vadou řeči, u některých byla záměrně vyvolána a následně jim bylo sdělováno, že je vše v pořádku, že z toho vyrostou.
Děti dostaly za úkol přečíst krátký text, případně přednést kousek básničky, následně se do nich experimentátoři pouštěli. Některým tvrdili, že budou mluvit jako kniha, i když strašlivě zadrhávali, dalších se pak ptali, co vůbec říkají, že jim nerozumí ani slovo a doporučovali jim, aby radši neříkali nic, pokud si nejsou jisti, že to vysloví správně. Zkrátka nenechali na nich nit suchou.
Sezení s každým dítětem trvala 45 minut a konala se každý měsíc, aby si experimentátoři mohli poznamenat, kam děti jejich terapie „posunula“. Do závěrečné zprávy pak asistentka poznamenla, že několik dětí, kterým tvrdila, že začínají koktat, přestalo úplně mluvit, a to navzdory tomu, že předtím žádnou vadu řeči neměly. Některé děti z toho byly frustrované a měly problémy ve škole. To byl důsledek negativní motivace. A jelikož pozitivní motivace nepřinesla žádné zlepšení, byly výsledky tohoto experimenty hrozivé. Jedno z dětí dokonce uteklo, aby se nemuselo dalších lekcí účastnit.
Výsledky experimentu nebyly nikdy oficiálně publikovány, zuřila druhá světová válka a nebylo v ničím zájmu, aby se svět dozvěděl o nekalých praktikách Wendella a Tudorové, ještě k tomu, když nikam nevedly. Jejich práce zapadla a nejspíš by se na ni navždy zapomnělo, nebýt investigativních novinářů, kteří na počátku 21. století dostali případ zneužitých sirotků na titulní stránky novin. Iowská univerzita se oficiálně omluvila a soudně jí bylo přikázáno, že má odškodnit poškozené. Musela pro ně vyčlenit sumu 925 tisíc dolarů.
A zde o experimentu, který potvrdil, že naplnění proroctví často přispíváme svým chováním.
Podobné články
Martin Miko
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
