Rebelové bez příčiny. Díl I.

Obrázek uživatele Premysl Cernik
07.10.2014, 13:10
Seriál, který nabídne přehled netradičních rebelů, kteří svoji individualitu a principy povýšili nad společenské standardy či hierarchickou poslušnost.
    Jeden z nejslavnějších filmů Jamese Deana – Rebel bez příčiny – vypráví příběh adolescentního vyvrhele, který se vzpírá nechápavým rodičům a snaží se definovat vlastní identitu. Přes symbolický název filmu existuje ve skutečnosti mnoho příčin, proč je Jim Stark rebel. Morální úpadek americké mládeže v 50. letech byl logickou odpovědí na generační tenzi, která vznikla na základech poválečného obnovení víry v „americký sen“, a obzvláště romantizování abstraktní idylky rodinného a sousedského kruhu. Titul obrazně naznačuje, že komplexita problémů zakořeněných hluboko v americké společnosti je tak členitá a obrovská, že zrození rebela již nemusí mít jednoduše identifikovatelnou motivaci. Již není třeba despotického a přihlouplého krále Jana I., aby z lesů Sherwoodu vystoupil Robin Hood se svou bandou. V postmoderní době může mít člověk vzpurnost proti obecným hodnotám zakódovanou tikající jako časovaná bomba hluboko v podvědomí. Tento seriál není o rebelech politických, a pokud nechceme zůstat u označení „bez příčiny“, je o rebelech principiálních, malých i velkých, skutečných i fiktivních, a to napříč celou šíří naší společnosti. Koneckonců, jak říká Obi-wan Kenobi: „Pravda, ke které inklinujeme, je pouze otázkou úhlu pohledu.“    

1. Fernando Redondo

redondo Fernando Redondo Jeden z nejlepších defenzivních záložníků všech dob za svou kariéru převážně v dresu Realu Madrid, ale i AC Milán, vyhrál třikrát Ligu mistrů a tři mistrovské tituly. Za svou rodnou Argentinu však hrál pouze na jednom mistrovství světa, ale rozhodně ne kvůli nedostačujícím výkonům. Redondo dvakrát odmítl reprezentovat rodnou zem, a to z pro fotbalistu velmi nestandardních důvodů. Jako dvacetiletý se omluvil z turnaje v Itálii, protože se domníval, že by mistrovství mohlo neblaze ovlivnit jeho studia práv. V USA v roce 1994 se objevil, ale poté, co začal národní tým trénovat Daniel Passarella, začal pozvánky znovu odmítat. Passarella totiž nastavil interní pravidla, že do týmu nesmí hráči s náušnicemi, dlouhými vlasy a homosexuálové. Redondo odmítl „máničku“ shodit, nakonec se před MS ve Francii v roce 1998 ostříhal, ale Passarellovi, který dodnes tvrdí, že by jej stejně nenominoval i tak ukázal zdvižený prostředníček. Oproti tomu, ostrostřelec Gabriel Batistuta zůstal dlouhovlasý a na MS i tak jel.  

2. Tom Waits

tom_waits-209297 Iggy Pop a Tom Waits ve filmu Jima Jarmusche Kafe a Cigára O kultovním zpěvákovi, jehož chraplavý hlas a avantgardní hudba někdy označovaná jako „popelnicové blues“ má fanoušky po celém světě, se říká, že vymetl snad všechna existující špinavá povolání než se mu podařilo prosadit – myl nádobí, čistil kanály, zametal chodníky atd. Waits se nejdříve vzbouřil proti vlastnímu hlasu, který považoval za moc čistý a přirozeně vysoký (na raných albech je rozdíl velmi znatelný), a tak trávil volný čas tím, že řval do polštáře dokud si hlasivky nezhuntoval dle svého gusta. Waits vydal za svou kariéru 17 desek, vše buď na nízko-profilových odnožích velkých vydavatelství či na nezávislých labelech. Přes obrovskou popularitu, obzvláště v rámci undergroundu si nikdy moc nedělal hlavu s koncertováním, natožpak s poskytováním rozhovorů apod. Až do krátkého turné před pár lety vystoupil v Evropě všehovšudy asi třikrát a pokaždé v sále s kapacitou maximálně několika stovek. V rámci USA neabsolvoval plnohodnotné turné od roku 1987 do roku 1999. Od té doby sice vyjížděl na šňůru celkem pravidelně, ale některá města ve kterých hrál byste na mapě těžko hledali. Waits totiž stavil svůj hrací kalendář podle toho „kde mu někdo dlužil prachy, kde se dobře rybaří nebo kde žije jeho kamarád, kterého dlouho neviděl.“  

3. Herman Melville

Herman-Melville Herman Melville Americký spisovatel z 19. století slušně nastartoval svou kariéru částečně biografickými romány Taipi a Omú, které měly dobré kritiky a ještě k tomu se skvěle prodávaly. Melville byl do velké míry ovlivněn Nathanielem Hawthornem, se kterým si čile dopisoval. Někteří literární kritici dokonce tvrdí, že Melville byl celkem dlouhou dobu jakousi Hawthorneovou groupie. S autorem Šarlatového Písmene jej však pojila hlavně neochota přizpůsobovat se literárnímu trhu, který byl tehdy ve velmi silné expanzi. Melvillův úspěch měl však úplně opačnou tendenci. Jeho revoluční dílo, dnes považované za jeden z nejkomplexnějších a nejlepších románů vůbec - Bílá Velryba - se za 50 let (tedy do konce století) prodalo pouhých 3215 kusů. Melville neochotný čelit tehdejším negativním kritikám odmítl návrat k cestopisným, dobrodružným a prozaicky konvenčnějším dílům a dále sázel doslova vše na svůj novátorský, komplikovaný až avantgardní styl charakteristický pro Bílou Velrybu. Přestože žádné z jeho pozdějších děl nedosahovalo objemu Bílé Velryby, ani jedno mu nepřineslo pozitivní kritiky či komerční úspěch (a to včetně Israel Potter – románu, který napsal jen aby uživil rodinu). Časem se Melvillovo jméno začalo z literárních kuloárů ztrácet a sám autor propadl skepsi, depresím a alkoholismu. Jeho poslední, vysoce ceněný román Billy Budd vyšel až téměř 40 let po jeho smrti, poté, co pováleční kritici konečně vytáhli jeho génia na světlo světa.  

4. Orson Welles

orson-welles Mladý Orson Welles Režisér, scénárista, producent, herec a dramatik byl sice již během svého života považován za génia, ale ne mnoho lidí ví, jak lítý a neúspěšný boj celý život vedl proti produkčním studiím. Ze všech jeho režisérských projektů dopadl podle jeho vlastních představ pouze debutový Občan Kane. Přestože Kane přinesl mnoho revolučních filmařských prvků jako například netradiční styl vyprávění, hluboké ostření či dlouhé neprostřihané záběry a vynesl v Holywoodu začínajícímu Wellesovi všechny teoreticky možné oskarové nominace (herec v hlavní roli, producent, scénárista, režisér), paradoxně mu nezajistil dostatečně silnou pozici, aby mohl dál točit dle svých vlastních vizí. Jeho nadcházejícímu filmu Skvělí Ambersonové se producenti rozhodli useknout půlhodinový konec a nechali ho přetočit za pomocí dalších režisérů. Přidaný happy end prakticky zničil snímku celou komplikovaně stavěnou dynamiku, atmosféru i pozměnil jeho význam. Welles narážel hlavou do zdi až do samého konce kariéry. Poté, co studio přestříhalo jeho další veledílo – noirový Dotek zla, Welles si dal tu práci napsat obsáhlé memorandum, ve kterém v plebejském jazyce vysvětloval, jak jednotlivé nevyžádané změny pokazily jeho původní záměr a jak měly ony změněné scény, kamerové úhly či střihy v jeho očích fungovat. Producenti vzali v úvahu pouze některé připomínky a z Doteku zla se stal další v řadě projektů, které se Wellesovi vymkly z rukou. Stejný osud stihl například Ženu ze Šanghaje či Pana Arkadina. Welles sice zemřel jako jedna z největších legend kinematografie, ale zatrpklý a s pocitem zpackané kariéry. Naštěstí se většinu jeho snímků podařilo restaurovat co nejblíže k zamýšlené podobě, a tak Welles posmrtně nakonec zanechal pravdivé svědectví o svém neuvěřitelném umu.  

5. Darth Vader (taktéž Lord Vader či Anakin Skywalker)

Darth-vader Darth Vader v Impérium vrací úder Může se zdát trochu paradoxní označovat tohoto fiktivního hrdinu sáhy Hvězdné Války jako rebela, zvláště proto, že v původní trilogii se jako služebník i symbol establishmentu snaží rebelské hnutí potlačit a zničit. Vader je však alfou a omegou Lucasova epického vyprávění, bez kterého by se série nikdy nestala tak kultovní a úspěšnou. Vader je skutečnou tragickou figurou příběhu či jakýmsi Byronským hrdinou, který řídí jak dynamiku tak symboliku. Jeho pád směrem k temné straně síly je následkem porušení striktního Jedi kodexu, který povyšuje téměř v Osvíceneckém duchu pragmatickou mysl nad emoce všeho druhu. Jediové sice slouží dobru, ale sami city, krom strategické empatie, považují za projev slabosti a potenciální ohrožení – nerozlišují nijak zásadně mezi láskou a nenávistí, nadějí a strachem – berou je jako interagující nádoby. Přestože se Vader stane spíše služebníkem zla než jeho dobrovolným vykonavatelem, skutečná síla, která jej ovládá, je pragmatická touha po moci a vládě. Vader je tudíž polarizován, ale pouze v tranzitním procesu se řídí emocemi. Ať již jako Jedi tak jako Sith stojí na straně rozumu – ať již v závěsu dobra či zla. City v sobě znovu objeví až téměř před smrtí, když se postaví proti svému pánu Imperátorovi ve prospěch svého syna a zničení despotické a dystopické vlády. Anakin Skywalker i Vader jsou tudíž krásnou alegorií rebelství emocí proti rozumu. Tak jako například román Jane Austenové Rozum a Cit.  

Komentáře