Pokud se někdo fakt drsně porval se životem a vytřískal z něj všechno, co stálo za to, byl to Jack London.
(První díl si můžete přečíst ZDE).
Celý rok putoval Jack křížem krážem Amerikou s hoboes železničními tuláky, kteří naskakovali na rychlíky. A pořád kalil. „S družností pijáků jsem se setkával vždy a všude,“ vzpomíná. „Sešel jsem třeba k trati, k vodovodní nádrži pro lokomotivy, abych si vyčíhal nějaký nákladní vlak, a už jsem tam našel hrstku těch, kdo pijí denaturák. Tuláků, kteří si kupují svůj líh přímo v drogeriích. A jen se spolu pozdravíme, hned mě přijmou mezi sebe. Nabídnou mi líh jen nepatrně zředěný vodou, a už jsem ve skvělé náladě!
Opilé myšlenky mi začnou řádit v mozku a můj Démon alkohol mi našeptává, že život je něco velkolepého a že my všichni jsme stateční a skvělí - svobodní jako bohové bezstarostně se povalující po trávnících a posílající tento přízemní, nicotný, konvenční svět k čertu.“
Zatímco z většiny z nás by se v této společnosti asi rychle stali vychlastaní vágusové, Jacka to inspirovalo k nápadu stát se profesionálním spisovatelem. Začal na tom tvrdě makat - ostatně jako na všem, co kdy v životě dělal. První texty mu noviny házely na hlavu. Jiný by to vzdal, ale Jack zkouší psát dál a dál. Na podzim 1893 mu vyjde první krátká povídka, za kterou dostane čtyřicet dolarů. Povzbudí ho to natolik, že se rozhodne studovat. Aby ho ale vzali na univerzitu, musí nejdřív dodělat střední školu.
Na sever za zlatem
Učí se devatenáct hodin denně a za čtyři měsíce si dokáže nacpat do mozku látku dvou let. „Bifloval jsem, až mi hlava skučela, jen samé kvadratické rovnice a chemické vzorce,“ vzpomíná. V totálním fyzickém a duševním vyčerpání ani nečeká na výsledky zkoušek, naloží člun, vyjede na moře a s kamarádem se tam totálně vylije.
Na univerzitu je sice přijat, ale za půl roku ji musí opustit, protože jeho otec těžce onemocní. Aby uživil rodinu, maká až osmnáct hodin denně v prádelně a monotónní dřinu zahání… jak jinak než chlastem.
V létě 1896 na Klondiku vypukne zlatá horečka. Jack si půjčuje peníze a s obrovským vypětím tahá zásoby přes pověstný Chilkootský průsmyk. Zimu 1897 prožije na Yukonu, kde dostane kurděje a málem umře. Na jaře mu proto nezbude než sjet na voru zpět do civilizace. Skutečné zlato na Klondiku sice nenašel, ale vytěžil tam mnohem cennější surovinu - materiál pro své pozdější dobrodružné knihy. Poslechněte si třeba tenhle skvělý příběh:
Volání divočiny
Doma ho zas čeká jen chudoba, nekonečná tvrdá práce a snaha prorazit psaním. V roce 1903 dokončuje román Volání divočiny a jeho autorská práva prodává za pouhých 2000 dolarů. Kniha se vzápětí stává literární senzací a jen za první rok vydělá vydavateli stokrát víc.
Jack si určí pevnou normu jednoho tisíce napsaných slov denně, která mu v následujících letech pomůže vychrlit skoro padesát knih. Stává se nejlépe placeným spisovatelem na světě a plní si většinu svých snů: staví ranč, vydává se na cestu kolem světa… Protože ale s penězi neumí hospodařit, stále se potýká s dluhy.
Démon, který ho po celý život pronásleduje, mu nejdřív pomáhá psát: „Můj mozek prozařovalo jasné bílé světlo alkoholu… Vynořovaly se mi v něm celé zástupy vzpomínek z mého života a šikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Mohl jsem si mezi nimi jen vybírat a volit. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybírat jednotlivá data a sestavovat z nich vyprávění…“
Každodenní popíjení
Každý zkušenější alkoholik (včetně autora tohoto textu) vám ale potvrdí, že Jack udělal zásadní chybu. Relativně bezpečné nárazové „kalamitní“ kalby vystřídal pravidelným každodenním popíjením, což je přímá cesta k vytvoření závislosti. A aby to bylo ještě horší, kromě chlastání s přáteli začal pít i o samotě. „Ze svého Démona jsem už neměl strach,“ vysvětluje. „Dosáhl jsem nejnebezpečnějšího stadia, kdy si člověk myslí, že touhu po alkoholu již nadobro přemohl.“
Jenže to bylo přesně obráceně - spadl do toho po hlavě: „Kolem mne se stále šířilo nádherné ovzduší alkoholu. Živilo se mým vlastním žárem a prudce vyzařovalo. Když jsem byl vzhůru, nebylo chvíle, kdy bych nepil.“
Nakonec už bez chlastu nemůže nejen psát, ale ani žít. A právě v téhle chvíli se znovu projevuje síla jeho osobnosti. Nejenže dokáže s pitím přestat, ale vytvoří asi nejpravdivější a nejděsivější obžalobu chlastu, která byla kdy napsána - knihu Démon alkohol (1913). Dospívá v ní k názoru, že „duševní jed“ by se měl zakázat stejně jako upalování čarodějnic a další „zlé věci minulosti“. Pozor: tohle nejsou mravokárné kecy nudného suchoprda, ale varovné volání člověka, který poznal chlast důkladněji než kdokoli jiný.
Jak vlastně umřel?
V roce 1909 Jack píše slavný autobiografický román Martin Eden. Jeho hrdina tvrdě dře, aby se vyšvihl ze společenského dna. Nakonec dosáhne skoro všeho, co kdy chtěl. Protože ale ve svém vnějším úspěchu nenajde vnitřní uspokojení a smysl života, spáchá sebevraždu.
Literární historici se dodnes neshodnou, jestli se v téhle knize skrývá plán. Jisté ale je, že 16. listopadu 1916 byl Jack London nalezen mrtev. Podle jedné verze se záměrně předávkoval morfiem, když si předtím přesně spočetl smrtelnou dávku. Podle úmrtního listu (který podepsali čtyři lékaři) ho ale zabilo selhání ledvin, které zřejmě způsobilo jeho celoživotní chlastání.
Démon alkohol tedy Jacka nakonec dostihl. Bylo mu jen čtyřicet let. Zažil a dokázal toho ale tolik, že většině z nás by na to nestačilo ani několik životů.
Pokud jste neklikli na odkaz na předchozí díl už na začátku, naleznete ho ZDE.
Podobné články
Komerční článekDoporučujeme
Martin Miko
