Co s tolerancí po teroristickém útoku: potřebujeme jí více, nebo méně? – G.cz
Vyhledávání

Co s tolerancí po teroristickém útoku: potřebujeme jí více, nebo méně?

Tolerovat, či netolerovat? To je, oč tu běží.
Zdroj: infowars.com

Svět se vzpamatovává z dalšího teroristického útoku. Islámští radikálové tentokrát opětovně zaútočili na britskou metropoli Londýn. Bezprostředně po útoku se spustila slovní přestřelka politiků týkající se míry tolerance. Zatímco jedni tvrdí, že k útokům dochází díky nedostatku tolerance ze strany majoritní společnosti, druzí kontrují, že tolerance bylo už příliš. Na čí stranu se postavit a jak zodpovědět otázku, zda a koho vlastně tolerovat?

Jan Palička
Jan Palička 6.6.2017, 07:54

Teroristických útoků bohužel přibývá. Zatímco ještě před několika málo lety byl každý útok ojedinělým aktem hrůzy, který byl i několik měsíců středem pozornosti, dnes bohužel nastala doba, kdy jeden útok střídá druhý a média a veřejnost jsou nucena v rámci dní přesměrovávat svou pozornost od jednoho útoku k útoku druhému, novému. O víkendu teroristé opětovně zaútočili v Londýně. Způsob spáchání útoku byl ze strany teroristů totožný jako v předchozím případě, útočníci nejprve najeli v plné rychlosti do davu lidí na mostě a následně se na lidi vrhli s noži.

I zpravodajské pokrytí útoků se změnilo. Vzhledem ke zvyšující se periodicitě útoků již čteme de facto jen šablonový text, v němž pouze zaměníme název města, způsob útoku a počet obětí. Jako podle šablony jsou i reakce politiků. Bezprostředně po každém útoku zazní argument, že dokud policie nezveřejní podrobnosti o útočnících, nesmíme dělat předčasné závěry o tom, že se jednalo o čin radikálních islamistů. Jakmile se během pár hodin či dní podezření na útok džihádistů potvrdí, nastane argumentační kolotoč snažící se přesunout vinu za útok z útočníka na většinovou společnost.

Nejčastějším politickým argumentem bývá, že musíme ve světle útoku zachovat chladnou hlavu a hlavně nepolevovat v míře tolerance. Ostřejší levicoví politici pak rovnou neváhají říct, že je to právě nedostatek tolerance vůči muslimům, který je důvodem toho, že frustrovaní mladí muži podlehnou radikalismu a za to, že páchají útoky, si pak může většinová společnost tak nějak sama. Následně nechybí argument s tím, že útoky jsou daní za koloniální minulost zemí, v nichž k nim dochází, případně pak zlatý hřeb argumentů, že na útoky si musíme zvykat, protože ke dnešnímu životu prostě patří.

Výše uvedené argumenty nejčastěji používají levicově liberální progresivisté. Proti nim pak stojí pravicově konzervativní politici, kteří volají po pravém opaku. Míra tolerance podle nich již dávno přetekla a je proti terorismu zakročit s co největší razancí. Tito politici pak za viníka současné situace nejčastěji označují v prvé řadě islám jako takový, v druhé řadě pak evropskou politiku otevřené náruče a politické korektnosti, která se stala podhoubím pro růst islámského radikalismu. Návrhy řešení některých pravicových politiků, jak s muslimy naložit, si přitom mnohdy v ničem nezadají s plány džihádistů, jak naložit s bílými evropskými křesťany.

V boji o toleranci, či netoleranci jako by všichni cítili potřebu zaujmout nějaký vyhraněný postoj a pro samé hájení vlastního názoru jako toho jediného správného opomněli udělat cokoliv pro vyřešení situace. Jak pravicová tak levicová řešení jsou většinou úplně k ničemu, leckdy je jejich potenciální efekt srovnatelný s litím benzínu do ohniště. I pomaleji myslícímu člověku dojde, že jednoduché radikální řešení spočívající ve vyhnání všech muslimů a postavení islámu mimo zákon k ničemu dobrému nepovede a jen poštve vyznavače tohoto náboženství proti evropské společnosti s ještě větší vervou. Stejně tak přijímání nekonečného počtu uprchlíků s pochybnou pověstí a smyšleným věkem, financování jejich trestné činnosti ze štědrých sociálních dávek a zavírání očí nad tím, jak pohostinnosti zneužívají a Evropou pohrdají a vraždí její původní obyvatelé, je rovněž bolestivou sebevraždou.

Má tedy vůbec současná situace řešení? Má, ale nikomu se moc nechce ho realizovat. Intenzivní monitorování rizikových skupin, okamžité zavírání salafistických mešit, vyhošťování radikálních muslimských kazatelů v případě, kdy je lze vyhostit, a jejich uvězňování v případě, že je vyhostit nelze, to samé s jejich příznivci a tvrdý přístup vůči všem navrátilcům ze Sýrie, kteří na sociálních sítích pózují s uřezanými hlavami, je pro jedny moc radikální a pro druhé naopak nedostatečně tvrdé. Klíčem je důsledné oddělení muslimů radikálních požadujících nadvládu islámu a muslimů umírněných a ochotných se začlenit do evropské společnosti. Jedni politici ale považují všechny stoupence Alláha za bandu nekulturních vrahů, druzí si pak odmítají připustit, že ne každý muslim je mírumilovným obrazem lidské ctnosti.

Abychom tedy zodpověděli otázku, koho a co vlastně máme tolerovat, začneme tím, že si řekneme, co si žádnou naši toleranci nezaslouží. Tím je veškerý radikalismus, ať už náboženský nebo politický. Ať je to radikální islám, ultralevice nebo ultrapravice, ani z jednoho nic dobrého nevzešlo a nevzejde, ať už se příznici všech ideologií vehementně snaží přesvědčit zbytek světa o tom, že právě oni mají recept na štěstí. Když vymýtíme z naší společnosti extremismus, tolerance se stane něčím přirozeným, jelikož lidem bude úplně jedno, komu a čemu věří. Tohoto stavu ale bohužel nejde dosáhnout tím, že toleranci budeme lidem proti jejich vůli diktovat, jelikož tím riskujeme spíše dozažení přesného opaku.

Zde si pak připomeňte idiotské argumenty, které uslyšíte po každém teroristickém útoku.

Podobné články

Doporučujeme

Další články