Charismatický chodský vůdce Kozina skončil na šibenici, Lomikara ranila mrtvice. Kletba se naplnila – G.cz
Vyhledávání

Charismatický chodský vůdce Kozina skončil na šibenici, Lomikara ranila mrtvice. Kletba se naplnila

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

"Lomikare, Lomikare. Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás!“ Tak tuhle větu Jana Sladkého Koziny, charismatického vůdce hrdých Chodů známe ze školy všichni. Už asi ne každý z nás si bude pamatovat, že Kozina zemřel na šibenici 28. listopadu 1695. Letos je to tedy 325 let.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 27.11.2020, 10:22

Hrdí strážci hranice

Chodové se do historie zapsali jako hrdá skupina obyvatel, která si velmi zakládala na své svobodě a svých privilegiích. Můžeme je, viděno dnešní optikou, brát jako takové pohraničníky své doby. Byli to právě Chodové, kteří chránili hranice s Bavorskem na pomezí Šumavy a Českého lesa. Byli přímými poddanými krále a s tím souvisela celá řada výhod. Nemuseli například platit clo, naopak mohli volně lovit zvěř nebo těžit dřevo. Měli vlastní samosprávu, pečeť a také praporec.

Vše se ale začalo v 16. století měnit postupně k horšímu a ke katastrofě pro Chody došlo po bitvě na Bílé hoře, kdy o svá práva přišli. Jejich pozemky byly prodány šlechtici Wolfu Maxmiliánu Lammingerovi z Albenreuthu, kterému se lidově říkalo Lomikar, a který se v roce 1676 usídlil na zámečku v Trhanově. Právě ztráta majetku byla pro Chody, kteří byli zvyklí na svobodu a nezávislost, neskutečnou potupou, se kterou se odmítali smířit.

Vůdce Kozina

Lomikar – zůstaňme u tohoto vžitého, lidového oslovení, byl velkým průkopníkem průmyslové výroby v Čechách a měl v plánu své chodské poddané využít jako levnou pracovní sílu. To ale u Chodů narazil, ti robotovat na panském opravdu odmítali. Nepokoje nabíraly na síle a vyvrcholily známou vzpourou. Chodové se nejprve snažili vyřešit vše nenásilnou, soudní cestou, což se ale pochopitelně nemohlo nikdy zdařit. Proti sobě stály absolutně nerovní soupeři. K radikalizaci tedy došlo až poté. V čele vzbouřenců stál právě charismatický sedlák Jan Sladký Kozina. Vzpoura trvala tři roky, a to v letech 1693 – 1696.

Povstání bylo nakonec potlačeno a Kozina byl odsouzený k trestu smrti oběšením. K vykonání trestu byla vybraná Plzeň a popravě tehdy asistovalo 66 pečlivě vybraných zástupců chodských obcí. Přítomní byli také mladí chlapci, pro které měla být smrt Koziny jakousi výstrahou.

Kozina je dodnes považovaný za asi nejznámějšího člověka, který byl kdy v Plzni popraven. O tom, že se jednalo o statečného muže, svědčí slova, která údajně pronesl a která napsal 6. července 1693 advokát Strauss v dopisu císaři: „A kdybych měl být i oběšen, přece zemřu jako poctivý člověk!" řekl Kozina. Na svojí poslední cestu se chrabrý vůdce Chodů vydal 28. listopadu 1695. Zvonil mu k tomu zvon Salus, který odsouzence v té době na jejich cestě na smrt tradičně vyprovázel. Šibenice se tehdy nacházela v dnešních prostorách Plzeňského Prazdroje a dnes je na jejím místě pamětní deska, která smrt Koziny připomíná.

To, že byl vrchnosti sedlák Kozina opravdu trnem v oku potvrzuje i fakt, že jeho tělo viselo na šibenici podle dochovaných údajů ještě v listopadu 1697. No spíš se rozkládalo a rozpadalo… Jeho ostatky, které opravdu v totální rozkladu popadaly pod šibenici, pod ní byly i zahrabány. Tak se to koneckonců tenkrát dělalo. Sice se traduje, že Kozinovi stoupenci jeho ostatky ze šibenice tajně sundali a tělo svého vůdce pohřbili, ale to je jen nijak nepodložená pověst.

Lomikare, Lomikare

Stejně tak není nijak dokázané a doložené, že skutečně Kozina pronesl onu slavnou věšteckou větu vůči nenáviděnému Lomikarovi. I to je pravděpodobně legenda, kterou si vytvořili lidé, a která ale zaujala i celou řadu umělců. Poprvé ji popsala Božena Němcová ve svých Obrazech z okolí domažlického roku 1846. A velkou zásluhu na její popularitě a obecné známosti má Alois Jirásek a jeho slavný román Psohlavci. Psohlavci byla přezdívka Chodů – byli nejprve spojováni s obludou s psí hlavou a symbol nabyl důstojnosti až později. Byli to právě psi, kteří Chodům pomáhali střežit hranice. Slavnou psí hlavu později namaloval Mikoláš Aleš.

Ale ještě chvíli k Lomikarovi. Vznik legendy je pravděpodobně celkem jednoduchý. Šlechtic zemřel 2. listopadu 1696, tedy skoro přesně za rok od popravy. Kronikář domažlických augustiniánů jeho poslední chvíle zaznamenal takto: „Chvilku po snídani, když zaměstnával se psaním, roku 1696 na samý den Dušiček." Svobodný pán z Lammingenu podlehl pravděpodobně mrtvici, jež ho náhle zasáhla. A vzniku legendy, která se zachovala v paměti nejen Chodů dodnes, nic nebránilo.

Podobné články

Doporučujeme

Další články