Vyrazil sám a podle zásady: “Co si netáhnu s sebou, to nemám”. Osmdesát sedm dnů, 2260 kilometrů, od pobřeží na jižní pól a zase zpátky. Šlo mu o jednoduchost, za níž je někdy třeba se vypravit až na konec světa. Během putování totiž vše zbytečné zmizí.

Ráno vstanete a najíte se. Sbalíte stan a věci a deset hodin jdete. Saně s nákladem táhnete za sebou. Postavíte stan, najíte se. Vyspíte se. A tak pořád dokola, tři měsíce. Nad vámi nebe, kolem bílá, jednotvárná pustina. Slunce. Dvacet pod nulou. A vítr. Nic víc. Jenom vy, neuvěřitelně šťastný.

Překvapení pod sněhem

„Mám takový barometr,” říká Aleks. “Když si nevážím toho, že ležím v měkké, velké posteli nebo že se sprchuju horkou vodou, a když si neuvědomuju, jak obrovské štěstí je otevřít lednici a vytáhnout jídlo, je čas vyrazit ven. Nemusíte nutně na jižní pól, stačí na víkend na vandr.” Výpravou na pól můžete kromě psychické pohody vyřešit i případnou obezitu: „86. den expedice jsem vážil o pětadvacet kilo méně a měl jsem nesmírný hlad.” Ze 180 kg materiálu, které s sebou táhl, tvořilo jídlo asi 70-80 %, a každý den snědl přibližně kilo.

Při cestě tam si nechával zásoby na zpáteční cestu. Postavil pyramidu ze sněhu, schoval do ní jídlo a poznamenal si souřadnice GPS. Nebylo pravděpodobné, že by jídlo zasypal sníh. „Ve vnitrozemí Antarktidy moc nesněží. Ani zloději tam nejsou. Nikdo tam není,“ podotýká Aleks a dodává: „Nechával jsem si tam i dobrůtky, které jsem si nezapisoval, jako překvapení. Byly to drobnosti, cukrovinky nebo třeba pikantní salám. Těšit se, co tam najdu, mi dodávalo motivaci.“

Zakázané sny

Na jídlo šel Aleks dost vědecky. Ve spolupráci s potravinářskou firmou si sestavil speciální jídelníček. „Ke snídani jsem měl třeba šejk s řasami spirulina, obiloviny s bílkovinami v prášku nebo mladý ječmen,” vzpomíná. “Šel jsem asi devět až deset hodin denně a při tom jsem snědl 400 gramů čokolády.“ K večeři si dopřával vydatné sušené jídlo od norské firmy Real Turmat, které přímo v sáčku jen stačí zalít horkou vodou.

Na den máte přesně danou porci, ale hlad vás přemlouvá: dopřej si i trochu z té zítřejší! Hlad nahlodává psychiku, protože na něj člověk není z každodenního života zvyklý. Když podlehnete, nezbude vám dost, a nevrátíte se. „O tomhle nebezpečí víte předem a můžete se na něj připravit. Přece nebudu jezdit takovou dálku, abych si tam sežral příděly na další dny,“ směje se Aleks. „I při velkém hladu je důležité si udržet odhodlání a dobrou náladu. Být nad věcí a užívat si to!”

Co se v takových podmínkách děje v hlavě? “Nejel jsem do Antarktidy proto, abych tam snil o ženách a o horké sauně,” vysvětluje. “Napsal jsem si proto na papír závazek, že během cesty nebudu myslet na věci, po kterých toužím. Docela se to dařilo. Je důležité si uvědomovat a užívat si, co je tady a teď. Motivaci si schovejte na skutečné problémy a překážky.“ Samozřejmě byly i chvíle, kdy ho napadalo: Co sakra dělám v týhle bílý řiti? „Večery jsou horší, ale podstatné je ráno jít dál a říct si, že to bude fajn den,“ shrnuje.

Vlna nesmrdí

Do teplot kolem –30 C si na tělo oblékl vlněné prádlo Devold, které nosil už Amundsen. „Tisíce generací ovcí se prostě nemýlí, vlna je nejlepší,” shrnuje. “Vzhledem k délce výletu jsem si vzal dvoje vlněné trenýrky a trička. Ale v pohodě stačí jedny. Převlékat se netřeba, vlna nesmrdí, a navíc jsem neměl komu smrdět. Každý desátý den jsem se trochu opláchnul, ale spíš jen kvůli pocitu.“

Přes prádlo oblékl kalhoty a bundu proti větru. Při chůzi tak byl v ideální teplotě a nepotil se. Zateplovací vrstvy si schovával až na zastávky. Boj s vlhkostí je pro přežití zásadní, být mokrý znamená mrznout. “Když něco navlhne, rozvěsíš to přes noc ve stanu,” vysvětluje. Sušit mokré věci na těle ve spacáku je podle něj nesmysl: „Nechci spát ve vlhku, chci se dobře vyspat.“

O totéž co Aleks se shodou okolností odjinud zároveň pokoušeli dva Australané James Castrission a Justin Jones. Aleks měl před nimi tři čtyři dny náskok. U pólu se zastavil a počkal na ně. „Nezávodili jsme, ale přáli si, aby to dokázali i ti druzí. Šance na úspěch je vyšší, když se podporujete. Asi jednou za dva týdny jsme si volali a předávali si zkušenosti. Rozhodl jsem se, že počkám a že na pól dojdeme společně. Nechtěl jsem, aby někdo prohrál a někdo vyhrál…“

2088 hodin sám se sebou

Na rozdíl od krajana Amundsena s sebou Aleks nesl moderní techniku, hlavně GPS navigaci a satelitní telefon. „Kdybych měl opravdu vážné potíže, přiletěli by pro mně. Tahle pojistka není stoprocentní, letadlo potřebuje dobré počasí. A do potíží se dostanete nejspíš když je počasí špatné. Když v bouři spadnete do trhliny nebo přijdete o stan, máte smůlu.“ Energii získával ze solárních panelů. Nabíjel jimi hlavní baterii a z ní pak další přístroje.

Aleks se vybavil i na psychický boj s pustinou: „Vzal jsem si na iPod. Hudba začne po pár hodinách nudit, chce to něco na stimulaci přemýšlení. První tři hodiny pochodu, kdy je pozornost nejlepší, jsem si pouštěl náročnější věci. Dokumenty, jazykové kurzy… Několikrát jsem si třeba poslechl knihu o dějinách Číny. Na konci dne už jen nenáročnou hudbu. Kdy máte před dva tisíce hodin času jenom na to, abyste poslouchali a učili se? Leda tak v kriminále…”

A tady si přečtěte o výročí katastrofického protržení přehrady v Jizerkách.