„Nejraději poznává domorodé zvyky, rituály a tradice, zajímavá místa, města i odlehlé vesnice,“ dočtete se na stránkách pořadu České televize Dobrodruh. „Nechává se zavést do tajů nejednoho domorodého kmene a životních příběhů. Neohroženě se vydává i za přírodními krásami v nitru divoké džungle, uprostřed vyprahlé pouště, hluboko pod hladinou i vysoko v oblacích. Setkává se i s ojedinělými často i nebezpečnými živočichy…“

imagegen.jpg

Neohrožený borec, který do českých obýváků přináší Dobrodružsví, se jmenuje Adam Lelek. Že je výjimečný a originální, poznáte už podle jeho apartního vzhledu. Do divočiny zásadně vyráží v ohnivě rudých converskách, nebesky modrých kraťasech, se šáličkou ležérně omotanou kolem krku a v nezbytné bekovce nebo kloboučku s roztřepeným okrajem. „Hustě vybuzněnej styling!“ komentoval to kdosi.

Lelek ovšem nemíří do Mumulandu. Vyráží do Etiopie, na Papuu – Novou Guineu, na Madagaskar a do dalších divokých destinací, kde dobrodružství doslova číhá za bukem a zážitky se válejí po zemi jako psí hovínka. Ulevuje si výroky jako třeba „Ty kráso!“ nebo „No to je hodně hustej masakr!“ A k tomu chrlí banality typu „Já jsem si tady prostě uvědomil, jak je nezbytný každou odlišnou kulturu od té naší respektovat!“

Rozbitá klimoška

Jaká dobrodružství Lelek zažívá? V Etiopii se mu třeba v autě rozbila klimatizace a navíc ještě píchnul pneumatiku. Na Papui se zase musel prodrat mezi regály samoobsluhy. „Když jedu na jakoukoli expedici, tak se vždycky dobře postarám o to, abych měl dostatek jídla,“ sdělil národu, zatímco si do vozíku ládoval konzervy. Obtížen plechovkami se poněkud bizarně vydával za „skutečnými lidojedy“, tedy za kmenem Korowaiů, které „málokdo navštívil“. Až na Lelka, samozřejmě. Průměrný divák ovšem netuší, že mluvit o Korowaiích jako o lidojedech je podobně přehnané, jako kdybyste Čechy označovali za „divoké a krvelačné husity“. K posledním doloženým případům kanibalismu totiž na Papui došlo někdy 70. letech minulého století.

Dnes se ke Korowaiům vydávají na treky skupiny německých důchodců, samozřejmě v doprovodu průvodců. Stejně to udělal i Lelek, sám by tam přece nešel. „Nevím, jak zareagujou a jestli mně budou chtít zabít nebo tak něco!“ říká s očima rozšířenýma hrůzu před „lidojedskou“ vesnicí. No jak by zareagovali? Nechali ho přespat v chýši, uklohnili mu večeři a zapózovali mu před kamerou. Věděli, že jim za to nejen zaplatí, ale ještě jim rozdá cigarety. Němečtí důchodci to tak přece dělají už desítky let.

ll.jpg

Lelkovým největším dobrodružstvím na Papui tak je, že si tam nabije hubu. Poté, co v džungli uklouzne na kládě, spekuluje o „proražené plíci a zlomených žebrech“ a tváří se, že umírá. Když se ale s lidojedy loučí, na smrt dvakrát nevypadá. Plácá je po zádech, směje se na celé kolo a pak si hodí na hřbět batoh a vyrazí do nemocnice. „Prej žádná otevřená zlomenina,“ říká s ulehčením, když o pár dnů později vyjde z ordinace. Tu by ale snad viděl i bez rentgenu, ne? „Snad už budu v oukeji…,“ praví s pohledem dobrodružně upřeným do dáli.

„Feel I'm goin' back to Massachusetts…“

Když posloucháte komentář pořadu, nemůžete se ubránit trpkému úsměvu. Hory jsou zásadně „rozeklané“, jezera „tajemná“, bažiny „zrádné“ a prales „neprobádaný“. Jak jinak – když dobrodružství, tak dobrodružství. Diváka jen trochu ruší, že v podkresu k papuánské džungli hraje mexická hudba ze soundtracku k Frickeho filmu Baraka a song Massachusetts od The Bee Gees, ale kdo by se staral o detaily?

Lelkovy kritiky na celé věci asi nejvíc popouzí nabubřele přihloupý název pořadu. „Dobrodruh“ je totiž všechno a nic – to slovo je dokonale smysluprázdné. Pro slečinku, která celý život nevytáhnula paty z pražských kaváren, může být dobrodružstvím pěší výlet na Labskou boudu. Fouká tam, je to vysoko a pokud sejdete z turistické značky, můžete zabloudit v kleči. Movitější český důchodce vyráží za dobrodružstvím do Thajska, Tunisu nebo do Chorvatska. Lidi tam mluví nesrozumitelně, k jídlu nedostanete guláš se šesti a navíc se ještě můžete spálit na slunci a chytit průjem. Prostě exotika! Když tihle lidi vidí Lelkovy „výkony“, opravdu jim připadá, že ten člověk dokázal něco výjimečného. Považte, jel do Afriky bez cestovky!

Houby s voctem!

Jenže pak je tu velká skupina českých cestovatelů, kteří už něco viděli a zažili. Lelek jim připadá jako směšný náfuka a podvodník. Třeba já, podotýkám trochu neskromně.

Na desítkách cest po Asii jsem prožil asi čtyři roky života. Zabloudil jsem v indickém Himálaji a při přechodu pětitisícového sedla ve vánici málem přišel o život. Potápěl jsem se na Andamanských ostrovech a zažil přepadení na odlehlém thajském ostrově. Třikrát jsem projel stopem po silnici Karákórám highway na cestě z Číny do severního Pákistánu. Trekoval jsem v ujghurském Tian–shanu a rybařil s domorodci v deltě Mekongu. Po rituální koupeli v indické řece Ganze jsem skončil se žloutenkou v malajské nemocnici. Když se na Srí Lance válčilo, přešel jsem bojové linie k Tamilským tygrům. Dva týdny jsem jako dobrovolník pracoval v hospicu pro umírající bezdomovce v indické Kalkatě. Bydlel jsem v uprchlickém táboře na hranicích Bangladéše a Myanmaru.

02.jpg

Zažil jsem tedy myslím o mnoho větší „drsárny“ než nějaký Lelek, ale jsem kvůli tomu “dobrodruh”? Houby s voctem! Raději bych si ukousnul jazyk, než abych tak o sobě mluvil. Připadal bych si prostě blbě a hanba by mně fackovala. „Dobrodruh“ byl snad Livingstone, Batlička nebo Hedin. Všimněte si, že třeba Hanzelka se Zikmundem o sobě jako o „dobrodruzích“ nikde nemluví. A ti dva ctihodní pánové by Lelka strčili do kapsy i s tím jeho srandovním kloboučkem.

Bolek, nebo Lolek?

Televizní diváci zdá se Lelka příliš nežerou. Členové jeho antifanclubu založili FB profil „Lelkoviny – Bavič“, kde hrdinu překřtili na Madam Lilek. „Upřímně, méně dobrodružného dobrodruha jsem nikdy neviděla,“ dočtete se v komentářích. „Někdo, kdo jde vystajlovanej do pralesa, pak mu podjede noha na kládě, uhodí se do hrudníku a pak zbytek cesty skuhrá, že má určitě propíchnutou plíci? Bude příští díl z nebezpečného Chorvatska z resortu all inclusive?“

Druhý píše: „Po shlédnutí druhého dílu, kdy jsem ‘pana cestovatele’ označil za totálního burana a trochu přitroublého omezence, své mínění upravuji – je to prostě blbec. Esenciální blbec. Jeho ‘výtvor’ je k pláči. O navštívených zemích se nedozvíme nic, jen to, že Lelka bolí zadek, je mu vedro, bolí ho nohy, bojí se, kde bude spát apod... Je to děs. Divák obrací oči v sloup, co zase Lelek řekne za blbost, nebo udělá za pitomost. Kecálek a rozumbrada, který se umí líčit jako největší cestovatel. Hlavně že kolem něj tančí pět průvodců a tři nosiči…“

Třetí dodává: „Jako malý kluk jsem se díval na Bolka a Lolka na cestách. Bylo to kreslený a mnohem lepší než tenhle výtvor…“

Základním problémem podobných televizních formátů je, že extrémní situace, průšvihy a další nečekané události se nedají naplánovat. Skutečná dobrodružství jsou nevypočitatelná. Buď prostě přijdou, nebo nepřijdou. Vy ale máte k dispozici televizní štáb, omezený rozpočet a zpáteční letenku na učité datum. Nemůžete divákům říct: „Hmm, vlastně jsem nic zvláštního nezažil…“ Prostě musíte přivést Dobrodružství, i kdyby čert na koze jezdil. A tak nudnou realitu dramatizujete, co to jde. Bez ohledu na to, že to ve výsledku působí stejně trapně, jako kdyby vás na Mácháči chtěla sežrat lochneska a v Bibione vás unesli islamisté.

Vycházkové hole s copyrightem?

Česká televize prostě vyhodila veřejnoprávní peníze za povrchní a trapnou pitomost. A přitom dokáže produkovat opravdu kvalitní cestopisné dokumenty, ve kterých se o vzdálených a exotických zemích nejen něco dozvíte, ale s autory i něco zažijete. Série Na cestě, některé reportáže Objektivu, výprava „Trabantistů“, film o Radku Jarošovi, dokumenty Jaroslava Jindry nebo Petra Horkého… Nikdo z nich se ale apriorně nevytahuje. Síla těch pořadů je paradoxně právě v civilnosti, popisnosti a uměřenosti. Věříte, že se to opravdu stalo a že byste to mohli prožít taky, jen kdybyste se odhodlali zvednout svůj líný zadek ze židle.

O Lelkově nezměrném egu naproti tomu asi nejvíc vypovídá fakt, že si výraz „dobrodruh“ zaregistroval na Úřadu průmyslového vlastnictví. Viz ZDE .

Všimněte si až neuvěřitelně širokého rozsahu registrace. Pokud budete třeba vlastnit hotel Dobrodruh nebo budete chtít vyrábět „dobrodružné“ vycházkové hole, kabelky či papírové ubrousky, musíte mít Lelkovo písemné svolení. Je to asi stejná „vychcanost“, jako kdybyste si nechali zaregistrovat slovní spojení „Dobrý den!“ a pak chtěli peníze po každém, kdo slušně pozdraví.

Takže pozor – s dobrodružstvím opatrně. Copyright ně něj má dobrodruh Madam Lilek.

První tři díly pořadu Dobrodruh jsou dostupné na webu ZDE. Link sem dávám i proto, že tím bohužel propaguju brouka Pytlíka.

A TADY máte neuvěřitelný rozhovor s mužem, který chodí zásadně včas.