Fraška, absurdní drama či surrealistická satira již nejsou pouhými uměleckými žánry. V Čechách se čím dál znatelněji protínají s realitou.
Samuel Beckett, Harold Pinter nebo zlínský rodák Tom Stoppard (narozen jako Tomáš Straussler) by museli pořádně povolit uzdu svojí fantazii, aby dokázali napsat hru absurdnější, než je momentální stav české společnosti, politiky obzvlášť. Češi se rádi chlubí svým netradičním smyslem pro humor a dokonce existuje polské přísloví – „to je pro mne český humor“, které je ekvivalentem našeho „to je pro mne španělská vesnice“. Poláci to vůbec nemyslí pejorativně. Naopak náš cit pro komediální absurdity cení, jen je jim i přes společné hranice a podobnou řeč vzdálený.
Bohužel náš obecný vkus v posledních letech reprezentují spíše Kameňáky a Babovřesky než Divadlo Járy Cimrmana nebo Sklep. Možná, že sofistikovaná, obzvláště suchá či naopak přehnaná satira pomalu z naší kultury mizí. Pravdivé je však spíše to, že to vždy byla zábava obzvláště vrstev, kterým se dnes říká hezky lyricky „pražská lumpenkavárna“.
Problém je, že v posledních letech ona surrealistická legrace tak trochu unikla z říše umění a značně infikovala realitu. Potřebujeme ještě Čtvrtníčka nebo Smoljaka, když máme Zemana, Klause, Bobošíkovou, Okamuru, Vyvadila, Hájka, Jakla, Bartoše, Ovčáčka, Babiše, Kalouska, Semelovou, Konvičku, Sobotku, Bártu, Johna, Krnáčovou, Bátoru, Hudečka, Rychtáře, Macuru, Koláře, Gotta, Řepku nebo například legendárního běžkaře Stanislava Řezáče, holešovického ožralu Jirku Káru a falešného Jima Carreyho? Pokud jsem na nějakého vašeho favorita zapomněl, věřte, že tento seznam je pouze ilustrující a pokrývá pouze promile celkového stavu.
Jen samotný Miloš Zeman za pomoci své levé, lehce od zvratek ušpiněné ruky Jiřího Ovčáčka dokáže produkovat černě komediální zápletky s kadencí drogových excesů Charlieho Sheena. Samozřejmě, ona situace není ve skutečnosti vůbec vtipná, ale dosti vážná. Pokud se z reality stává absurdita, byť velmi zábavná, rozhodně je něco špatně. Možná právě toto je esence nevšedního českého humoru. Z věcí, které by teoreticky měly být důležité, se stává fraška a my se jí smějeme a tak nám to vyhovuje.
hqdefault.jpg
Charlie Sheen popisuje svou zálibu v drogách - "Víc než kdokoli dokáže přežít." (Foto: youtube.com)
Koneckonců, nebyli bychom jediní. O Italech se říká, že mají zábavu a divadlo tak rádi, že jsou schopni zvolit Silvia Berlusconiho, za nedlouho proti němu vyjít protestovat do ulic a stejně jej nakonec zvolit znovu, protože nad jeho machistickými groteskami nejedno apeninské srdce zaplesá. Rozdíl je však v tom, že zatímco s Berlusconim se o post dvorního šaška zase tolik lidí nepere, u nás jím všichni buď být chtějí nebo se na tuto pozici nominují nevědomky.
hqdefault-2.jpg
Silvio špásuje s nic netušící policistkou před italským parlamentem. (Foto: youtube.com)
Pokud by v dnešní době ještě existoval kdysi populární pořad ČT „Stalo se“, který moderoval jakýsi kníratý sympaťák, na jehož jméno si bohužel nevzpomenu a který vytvářel humorné fresky z citací a událostí uběhlého týdne, musel by trvat cca 12 hodin nebo by byl tak kondenzovaný, že by nejednomu rupla žilka v hlavě.
02-2.jpg
Nakonec mi paměť začla sloužit. Fešák ze "Stalo se" se jmenoval Jiří Podlipný a dnes by mu asi z přípravy pořadu vypelichal pěstěný knír. (Foto: www.csfd.cz)
Mimo to se u nás vytvářejí velmi intrikované komediální struktury a už dávno si každý nejede pouze sólo. Například Miloš Zeman a Jiří Ovčáček tvoří tandem, který je sehraný jako bratři Coenové, přestože tvorba jich samotných připomíná spíš něco mezi filmy Adama Sandlera a Davida Lynche. Nutno ocenit schopnost vystihnout správnou dobu a celou aférku vystavět s učebnicovou dynamikou. Zeman díky své pozici velmi jednoduše a rázně vytvoří peripetii, kterou Ovčáček těsně předtím, než se vlna zájmu začne ztrácet, přiživí a následně jí postupně dožene do jakého si klimaxu nebo spíše antiklimaxu, který je pro absurdní drama charakteristický. Než přestane celá záležitost rezonovat, Zeman znovu tne do živého (často úplně z jiné oblasti), odstartuje další jednání a celá sinusoida se opakuje.
Některé Zemanovy bonmoty se sice zdají jako spíše výplody choré mysli, ale o to výrazněji vyzní následný Ovčáčkův pokus o racionalizaci ve své podstatě debilního prohlášení. Duo i velmi šikovně střídá neškodné blbosti s obsahem, který by neměl zůstat bez odezvy a tak ona palčivá témata nenápadně v očích veřejnosti degraduje na pouhé krátké epizodky hradního sitcomu.
Kdysi proslulý triumvirát Klaus-Hájek-Jakl (za asistence Bartoše a Bátory) ve srovnání s novou garniturou působí jako národní tým Vanuatu hrající fotbal proti Brazílii. Laciné kradení propisek či naopak neochota vzít do ruky propisku a podškrábnout Lisabonskou smlouvu, trapné brojení proti homosexuálům, vulgární trička proti EU, konspirační teorie od chemtrails po ilumináty, imbecilní amnestie a paktování se s Vladimírem Putinem – to vše bylo během dvou lety vymazáno z historických análů a nahrazeno becherovkou prosáklým manuskriptem Miloše Zemana. Přestože tendence k blbůstkám na Hradě je znatelně vzestupná, obecně není koncept ničím novým – všichni dosavadní prezidenti České republiky byli v širším slova smyslu absurdními dramatiky.
Kdysi prvoligové šprýmařské trio dnes snad krom Petra Hájka již nikoho nezajímá.
Podobně zábavné bývaly i další politické struktury, ale takové hvězdy, jako je Okamura, Babiš, Semelová či Krnáčová se od revoluce v jednom koncepčním snímku nikdy nesešly. Doby, kdy na to byl chudák Miroslav Sládek úplně sám, jsou dávno pryč. I přesto, že je nutno ocenit, jak republikánský předseda dokázal táhnout show pouze na vlastních bedrech, jako by byl nemanželským synem Pierra Richarda a Petera Sellerse, z dnešního pohledu to byl velmi slabý odvar.
budhkpjccaef_ht.png
Krnáčová moc často barvu nepřiznává. A pokud ANO, sahá do slovního rejstříku Ivana Horníka.
Poté, co byl trenér František Straka stažen z kandidátky KDU-ČSL, když v debatě odsoudil sňatky osob „stejného pohlavního styku“, se stěží dalo čekat, že se v politice na jakékoli úrovni objeví silnější kalibr. Dnes tu máme například Okamurův tesklivý příběh o ex-manželovi Kláry Samkové, který chudák „býval Rom“, Krnáčové prozaické vysvětlení odložení otevření tunelu Blanka na rok 2666 – tedy, že jej projektoval nějaký debil, protože snad každému musí být jasné, že v tunelu je vlhkost, Semelové metafyzické zamyšlení nad osudem Milady Horákové či Babišovo přiznání, že sice slíbil, že bude líp, ale nikdy neslíbil kdy. Na Františka Straku už si lidé vzpomenou, jen když si vylévá svoje sparťansko-německé (a možná trošičku slávistické) srdíčko nebo křičí v extázi nad hrou Bayernu Mnichov jako host při přenosech Ligy mistrů na Prima COOL.
1406543072_straka-frantisek.jpg
Politická kariéra Františka Straky byla ještě kratší než jeho trenérské angažmá ve Slovanu Bratislava. (Foto: www.sportovninoviny.cz)
Hrany tolerance nás všech se zase trochu osekaly a nikoho vlastně už nepřekvapí ani nepobaví, že Láďa Hruška se stal milionářem díky receptům pečlivě opsaným od Pejska a Kočičky z pera Josefa Čapka, že Pepa Rychtář roztrhl Zdeňkovi Macurovi už sedmnáctou košili, že Petr Kolář někde v non-stopu olízal prsa náhodné návštěvnici nebo se vrhl po boku jiné kamarádky střemhlav ze schodů s pytlíkem kokainu v ruce (o kterém Sámmer Issa nic neví), nebo že si Jan Svěrák objednal na ceremoniál Českého lva člověka, který by byl Jimu Carreymu podobný možná v případě, že by hollywoodskému herci atrofovaly mimické svaly, polil si obličej kyselinou, zapálil se a vyválel v dehtu a peří.
jim-carey.jpg
I bývalý brankář Washington Capitals je svému hereckému jmenovci podobnější než člověk, co se objevil na Českých lvech. (Foto: www.comc.com)
Konvička a spol. mohou být v klidu. Útok jako na francouzský Charlie Hebdo u nás nemá smysl. V zemi s takovou úrodou živých karikatur kreslíře netřeba. Jen je možná škoda, že nikdo z oněch chodících absurdních vtipů (v ideálním případě všichni) nevypadá jako prorok Mohammed. Ne, že by jim čeští muslimové pak chtěli ublížit. Alespoň by ale měly strach a našly si angažmá v nějakém okresním cirkuse, daleko od mešit a kebabů a v klidu a míru by bavily nepočetné nelumpenkavárenské publikum historkami o pojídání zvířecích penisů.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
