Když na Erijské jezero, rozkládající se na hranicích USA a Kanady, vtrhne zima, mění se jeho hladina na úchvatné peklo připomínající bouři v oceánu.
Měsíc se kanadský fotograf Dave Sandford obden vydával k tomuto nejjižnějšímu z Velkých jezer a trávil zde šest hodin focením. A fotil by i déle, jenže v nejtemnějším ročním období tu slunce vychází až po osmé a zapadá už před pátou.
Erijské jezero (Lake Erie) je sice až jedenácté největší na světě, ale má jedno prvenství – na jeho délce 388 kilometrů vznikají následkem silných větrů vanoucích ze západu na východ největší dočasné rozdíly ve výšce vodní hladiny, téměř pět metrů. A to všechno doprovázejí ještě vyšší vlny. Není proto divu, že za posledních pár staletí tady ztroskotaly tisícovky lodí.
Po příjezdu na vybrané místo vleze Dave přímo do vody a se svým Canonem 1DX chráněným speciálním voděodolným krytem Aquatech fotí vlny z co největšího možného podhledu, protože pak vypadají úchvatně a majestátně – jako tekuté hory.
Jsou tvořeny větry vanoucími rychlostí 100 a více km/h, teplota vody je deset stupňů a vlny dosahují výšky až osmi metrů.
„V těchhle dnech se drží většina lidí co nejdále od břehu – jezero se probouzí k životu a ukazuje svoji skutečnou sílu. A právě v těchhle dnech se od už rána nemůžu dočkat, až tam zas budu a začnu fotit.“
Více fotografií Davea Sandforda najdete na jeho webu nebo instagramu.
Vlny jako hory ale nefotí jen on – tady se podívejte na 14 mohutných vlnových masivů od surfaře a fotografa Raye Collinse.
Podobné články
Martin Miko
Jana Mrákotová
Doporučujeme
