Cestování do zemí Třetího světa je levné a bezpečné a zvládne ho každý, komu nevadí horko, komáři, špína a trocha nepohodlí v přeplněných vlacích a autobusech. Nikdo vám ale nezaručí, že najdete to, o čem jste četli a snili.
To, co na cestě uvidíte, záleží totiž na vašem očekávání a úhlu pohledu. Možná to bude spousta exotiky, přátelští domorodci, sloni a opičky, chrámy a pláže… Možná ale spatříte jen žebráky, zloděje, nemoci a všudypřítomný chaos a bordel a budete rádi, když po pár dnech chytnete první letadlo domů. Nejde o to, jestli budete mít štěstí - svět kolem vás bude v obou případech stejný. Jde o to, co v něm vlastně chcete najít a jak k němu přistupujete.
Existují totiž dvě protikladné možnosti, jak k cestě do cizí země přistoupit. V prvním případě si toho o ní nejdřív co nejvíc přečtete, opatříte si cestopisy těch, kteří tam byli před vámi a nastudujete si aktuální politickou a ekonomickou situaci. Seženete si všechny dostupné průvodce a mapy a připravíte si podrobný na minuty rozplánovaný itinerář cesty a všech zajímavých míst, která chcete navštívit. Někdo má takový vojensky přesný „plán útoku“ na cizí zemi rád.
Druhou krajní možností je se na všechno výše uvedené vykašlat a nic předem nezjišťovat a nestudovat. Vydat se prostě do světa s jasnou, čistou a ničím nezatíženou hlavou. Stejně to totiž bude úplně jiné, než jste čekali. Nicolas Bouvier, autor proslulého cestopisu Návod k použití světa, o tom říká: Největší síla cestování spočívá v tom, že pracuje s výběrem, selekcí. Odjíždíte s celou řadou nepotřebných představ, a ty vás postupně opouštějí. Je to stejné jako se zavazadlem. Spoustu věcí po cestě ztratíte nebo vám je ukradnou, a vy zjistíte, že vám stejně byly na nic. To ale nezabrání tomu, aby se to příště nezopakovalo. Koloběh je neúprosný: nejprve „číst“, nasbírat hory nepotřebných informací, iluzí, a na cestě o ně pak postupně přicházet...“
Tento cestovatelský přístup ne každému vyhovuje, ale zbaví vás zklamání. Než překročíte hranice, zkuste zapomenout na všechno, co jste o cizí zemi slyšeli a četli. Vyhnete se tak mnoha zklamáním. To, co uvidíte, bude totiž úplně jiné, než vaše původní představy. „Pokud se chcete v Indii něčemu naučit, musíte nejdřív svou mysl vyprázdnit od všech předem získaných názorů,“ řekla kdysi indická premiérka Indíra Gándhíová. „Nepokoušejte se srovnávat. Proč zůstávat uvězněn v omezeném světě předsudků? Indie se od nich bude zcela jistě v mnoha ohledech lišit a jakkoli se to může zdát roztrpčující, mělo by to tak zůstat. Právě tohle je totiž tajemstvím Indie – člověk se tu naučí přijímat život v celé jeho rozmanitosti a plnosti, v dobrém i zlém.“
Je ale třeba zdůraznit podstatnou věc, která je s výše uvedeným zdánlivě v rozporu. Jednou z největších chyb, kterou může člověk udělat, je vydat se na cestu bez základní znalosti kultury, náboženství a historie cílové země. Když totiž aspoň částečně nechápete, o co tam jde, proč tam lidé žijí právě tak, jak žijí, proč se třeba nemají rádi se sousedy atd., pojedete do cizího světa vlastně jen „na čumendu“, podobni slintajícím divákům peepshow. „Cestování nás vystavuje nebezpečí, že uvidíme věci v nesprávnou dobu, dříve než dostaneme možnost vypěstovat si k nim potřebnou vnímavost,“ varuje Alain de Botton v knize Umění cestovat (Kniha Zlín 2010). „Nové informace jsou nám tudíž v takové situaci stejně neužitečné jako korálky náhrdelníku, které nemáme na co navléknout, a tak se nám snadno rozkutálí...“
Základem delší cesty by mělo být přečíst si veškerou dostupnou populárně naučnou literaturu o dané zemi. Vaše zážitky pak totiž zapadnou do nějakého rámce. Přestanou vás vzrušovat nepodstatné povrchní hlouposti a turistické senzace a z civících turistů se stanete aspoň částečně vědoucími poutníky. Pak se už jen můžete smutně pousmát plánům hospodských „dobrodruhů“: „Ty vole pocem, voni tam fakt u tý jejich Gangy pálej mrtvoly? Voni v tom chrámu fakt podřezávaj kůzlata a mažou jejich krev po nějaký soše? Voni si fakt při nějakým svátku bičujou záda řetězama s žiletkama? No neblbni, nekecáš náhodou?! To teda musim vidět, to musí bejt maso!“
Co byste ale měli v každém případě nechat doma, jsou předsudky a falešné představy. Obyvatel Západu přijíždí na Východ „mediálně předprogramován“ – veze si sebou soubor falešných představ o Asii, které mu doma vnutilo školní vzdělání, knihy, časopisy a televize. Italský sémiolog a filozof Umberto Eco kdesi píše, že lidé už jsou tak zblblí mediálními obrazy reality, že je mylně považují za realitu samu. Kvůli médiím trpíme selektivní slepotou. Ve světě kolem sebe jsme pak schopni vidět jen to, o čem jsme si nejdřív přečetli, nebo co nám někdo ukázal v televizi či na Facebooku. Jinak to přehlížíme, i když to máme přímo před nosem. Když nám nikdo neřekne: „Koukej, tohle je zajímavé!“, tak to pro nás prostě není vhodné vnímání. Neexistuje to. Do podobné pasti vás snadno vtáhnou i všechny ty skvělé průvodce pro nezávislé cestovatele typu Lonely Planet nebo Rough Guide.
Ti, kdo se na jakéhokoli průvodce bezvýhradně spolehnou, pak totiž v cizině objíždějí jen místa v něm popsaná. Zdá se jim, že nemá cenu jezdit nikam jinam, protože „všechno je přece tady v knize“. Máte radost, že je to tam skutečně takové, jako v průvodci, a pokud tomu tak není, cítíte se zklamáni a podvedeni. Máte slastný pocit, že jste našli „skutečnou“ realitu, a zatím jste si jen potvrdili svůj falešný mediální předprogram. A netušíte, že pravá Indie je možná úplně někde jinde, než na Tádžmahálu a že možná vypadá úplně jinak, než na barevných fotografiích ve vaší chytré knize. Pro nás osobně je to místo chrámů a paláců třeba obyčejná procházka po libovolné indické ulici. Co všechno tam člověk spatří za nádherné obrazy a děsivé výjevy!
Cestovatelské zklamání dané rozporem mezi mediálním předprogramováním a syrovou realitou pramení i z toho, že mnoho novinářů a spisovatelů popisuje jen povrchní senzace a věci, které sice někde v Asii jsou, ale o skutečném každodenním životě toho příliš nevypovídají. Novinářské mýty, stereotypy a zjednodušení, rodící se často z jediné povrchní zkušenosti, jsou takřka vždy falešné. Íránští „fanatičtí muslimští fundamentalisté a islámští teroristé“ jsou ve skutečnosti nejpřátelštější a nejpohostinnější lidé na světě a v Indii nepotkáte zdaleka jen žebráky a svaté muže.
Past falešných představ a snů o barvotiskové exotice a kouzelných dobrodružstvích v tajemném Orientu plném pohádkové nádhery už před sto třiceti lety odhalil český cestovatel Josef Wünsch (objevitel pramenů Tigridu) v článku Výlet do Vanu (Světozor 1887). V tureckém městečku Muse byl zklamán „palácem“ místního paši. Nuzná budova z kamene a bláta totiž v ničem nenaplňovala jeho fantazie o orientálním přepychu a nádheře: “Tak asi všechno představujete si vy, které Tisíc a jedna noc odkojila opojným mlékem tisíce a jedné sladkých svých lží. Všecko to je Orient vybájený, tedy vylhaný. Tak nevypadá Orient ve skutečnosti, tak nevypadá aspoň Orient nynější. A vypadal–li Orient kdy jináče než teď, pak jsou to ovšem staré zlaté časy, jejichž lesk dávno již vymizel beze stopy. Nádheru nynějšího Orientu velmi snadno můžete si představiti: myslete si žebrácký cár, ten špínou malebně obložte a doprostřed posaďte veš, ale tak, aby vše nezvyklou bizarrností svou pozornosť naši přece trochu lákalo a dráždilo. To jsou ty tři hlavní prvky, ze kterých skládá se Orient nynější. Z toho také dá se vysvětliti, že kdokoli v Orientu hledá krásný ten svět vybájený, s hrůzou odtamtud utíká – zklamán. Kdo však s prvky výše uvedenými dovede se smířiti a spřáteliti, ten časem i ve skutečných poměrech tamních mnoho najde zajímavého i vábného...”
A přitom je to tak jednoduché: své sny prostě nechte doma a připravte se na to, že svět bude úplně jiný, než jste si doma vybájili.
A TADY máte 18 nejkrásnějších míst na Zemi.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
