Stačí stará motorikša, starý skútr, pevná vůle a odvaha. Váš bizarní cestovatelský sen se stane skutečností a vy zažijete neuvěřitelné věci. Jenom srab zůstane doma u maminky!
Dva čeští kluci se před časem rozhodli dojet po zemi z thajského Bangkoku do Horních Řepčic u Litoměřic. Na tom by nebylo nic až tak výjimečného,kdyby si jako dopravní prostředky nezvolili motoveterána Vespa a thajský tříkolový taxík tuk–tuk (motorikšu). Oba vehikly koupili kdesi na Východě, odkud by jim cesta domů dlouhá zhruba 15 000 kilometrů měla trvat pět měsíců. Psali jsme o nich už ZDE a teď jsou právě někde v Indii. Tady je pokračování jejich příběhu:
“Po projetí východoasijských zemí zamířila naše výprava do Myanmaru (Barmy). O cestování přes tuhle zemi vlastními stroji je toho na internetu mnoho. Všichni píší o výletu za velké peníze, ale téměř nikde se nedočtete, jestli to jde bez cestovky a jak to celé opravdu funguje.
dsc_6160.jpg
Zleva indický motorkář Deepak, český tuktukář a český vespař (Foto: www.vespaexpedition.cz)
Na myanmarském ministerstvu se dozvídám, že je možné získat povolení, ale žádat o něj lze jen přes cestovní kancelář. Nabídky začínaly od 5000 USD výše. Jen jedna jediná společnost nám nabídla obstarat povolení bez zájezdu a jen za 300 $. Perfektní! Vyřízení má trvat 30 dnů. Vše je domluveno, ale pak cestovka vycouvá. Prý je to moc riskantní.
Nepodvedli nás!
Pět tisíc dolarů nemáme, ale s pocitem, že by to mohlo jít jinak, se vydáváme na hranice. Naděje je malá, ale kdo to nezkusí… Na hranicích nechtějí o vstupu bez povolení ani slyšet a pokusy o úplatek nefungují. Připojit se k nějaké větší autovýpravě je prakticky nemožné. V nejlepších úsecích je totiž naše rychlost jen kolem 60km/h.
Přece to ale nezabalíme! Máme tři možnosti:
1. Jet přes Čínu, což je ale podobné jako přes Myanmar.
2. Prodat naše stroje a v Indii koupit nové
3. Poslat naše stroje lodí do Indie a sami se přepravit po zemi přes Myanmar.
Volíme třetí možnost, což se všemi poplatky vychází v přepočtu asi na 70 000 Kč. Jedeme do Bangkoku vyřídit potřebné dokumenty, ale přichází neodmítnutelná nabídka – průjezd po zemi s cestovkou za stejné peníze jako poslání lodí. Ale jen na pět dnů a celkem kolem 1500 km. Vypadá to, že budeme první, kdo přejede Myanmar z Thajska do Indie na Vespě a 100% první, kdo to projede v tuktuku.
Nejednali jsme ovšem přímo s cestovkou, ale přes myanmarského průvodce, který má kontakty. Celé to probíhá přes něj včetně převodu peněz. Takže mám někomu, koho jsem v životě neviděl a nemůžu si ho ani nijak ověřit, poslat zálohu 600 USD?! Není čas na rozmyšlenou, loď nám dnes odpluje. Buď a nebo! Vše se ve mně bouří, ale nakonec peníze posílám. Během deseti dnů máme povolení a můžeme vyrazit.
Zlomená brzdová hadička
Myanmarské vláda má o turismu zvláštní představy. Cizinci nesmějí spát v jakémkoliv hotelu, ale pouze ve vládou schváleném, a ty jsou samozřejmě dražší. Když se rozhodnete přijet vlastním dopravním prostředkem, musíte mít nejen povolení, ale také doprovod státního úředníka, který dohlíží na dodržování pravidel. Úředník umít vlastní auto (s řidičem!) a celý pobyt v hotelech včetně stravy mu hradíte vy. Skoro to vypadá jako vysněná práce.
Na strojích jsme provedli před cestou pořádnou údržbu. Myslíme si, že to celé prosvištíme bez jediného servisního zásahu. A k naší výpravě se přidal ještě jeden člověk – Ind jménem Deepak. Potřebuje být nutně v Indii nejpozději za pět dnů. Jeho motorka by to mohla ujet za dva dny, ale snad se z našeho tempa nezblázní.
Na první den připadá asi 380 km, včetně překročení horského pásma mezi Thajskem a Myanmarem. Naše průměrná cestovní rychlost je 40km/h a naším zatím největším počinem bylo 500 km za den. Jenže to bylo celou dobu po dálnici, a tady je cesta špatná. Sem tam díra a občas trocha štěrku. Přes hory se dostáváme celkem rychle, asi za dvě hodiny. Sjedeme z kopců a najednou mám brzdový pedál na podlaze. Zlomená brzdová trubička! Bylo štěstí, že nás to potkalo pod kopcem. Tuktuk má brzděná jen dvě kola, nemá ruční brzdu a brzdění motorem u dvoutaktu nepřipadá v úvahu kvůli jeho zadření. Nouzově opravujeme a s jediným brzdícím kolem jedeme do servisu.
Cestou pokračujeme v našem záměru brát s sebou místní lidi. Zatímco v okolních zemích to byl trochu problém, zdá se, že v Myanmaru to bude v pohodě. Stačí přibrzdit a už máme pasažéra. Hned druhý byl dokonce buddhistický mnich.
Pomalu se prokousáváme do města Bago. V Myanmaru začalo období dešťů a tak nám každý den minimálně jednou sprchne. V dešti přestává jet Vespa – problém s rozdělovačem se neustále vrací. To nám ta údržba dlouho nevydržela…
Město duchů
Motorky nesmějí na dálnici a tak se k hlavnímu městu Naypiytaw posouváme po různých okreskách. Tuktuk jezdí na LPG, ale čerpací stanice na plyn tu nejsou. Musíme jet na plyn na vaření. Naše průvodkyně na to není připravená a tak hledání plynu trvá dost dlouho. Místo výměny kus za kus se to ve většině Myanmaru řeší přeléváním plynu z lahve do lahve.
K hlavnímu městu se blížíme sice za tmy. Strhává se pořádný monzunový liják a tuktuk najednou stojí. Po projetí hlubokou louží totiž cákla voda do elektriky. Naše vozítko je kapesní ultralight a tak po chvilce váhání svolují k odtahu doprovodným vozem.
Myanmarská metropole Naypiytaw je unikát. Podle staré válečnické tradice Barmánci vymysleli transfer hlavního města na nové místo. Za obrovských nákladů vybudovali město v centru Myanmaru a přesunuli sem celý vládní aparát. Město je vybudováno ve velkém stylu, ale má velmi malou populaci, takže se podobá pompéznímu městu duchů. U parlamentu jsou podél několika kilometrů prázdných silnic neustále udržované trávníky a obrazce z živých plotů. Silnice, které jsou už teď naddimenzované, se začínají rozšiřovat na deset pruhů v obou směrech. Během čtvrt hodiny, co jsme fotili, kolem nás projelo jen asi deset aut.
Gejzír v chladiči
Myanmar má jednu specialitu – řídí se tu vpravo, a Barmánci mají vpravo i volant. Díky tomu je tady nepsaná povinnost jezdit v autě nejméně ve dvou: řidič a navigátor, který je třeba při předjíždění. Když náhodou jede někdo sám, hned to poznáte podle stylu předjíždění. Nejdříve si najede doprava do krajnice (aby ho nikdo netrefil v protisměru), chvíli pozoruje provoz a teprve když to vypadá dobře, vyletí na druhou stranu silnice a předjíždí. Bezpečnost sama!
Na další cestě je tolik bláta, že stačí malá chybka a válíte se v něm s motorkou jako vodní buvol. Narážíme i na silnici opravovanou ve fázi, kdy jsou to v podstatě jen nasypané kameny. Skoro se po tom nedá jet a na tukanovi se kvůli tomu odlomil klakson. Taky je v něm pořád nějak málo vody. Dolévám, ale sotva se rozjedu, z chladiče lítá voda jako z gejzíru. Na hlavě motoru je stržený šroub a spaliny se dostávají do chladícího systému. Tahle oprava ale už bude muset počkat do Indie. Jedeme po AH-1 - silnici vybudované Indy za 2. světové války. Vede nejen přes celý Myanmar, ale i přes Indii až do Dillí…"
Statistika cesty přes Myanmar
Náklady: povinný placený doprovod 2700 USD (72 200 Kč), palivo 3500 Kč
Ujetá vzdálenost: cca 1750 km
Počet poruch: 9
Počet stopařů, které jsme svezli: 7
Více: www.vespaexpedition.cz
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
