O genocidě barmských muslimů nic nevíme – a nebo nechceme vědět?
Přívrženci Buddhy by neublížili ani mouše. Nikdy s nikým neválčili, nikdy nikoho odnikud nevyháněli, nikdy své náboženství nešířili ohněm a mečem. Vezměte si třeba chudáka vyhnaného Dalajlamu nebo utlačované Tibeťany…
Taky tomu věříte? Ale to byste neměli – nic na světě není černobílé. Před pár lety jsem to poznal na vlastní oči v jihovýchodním Bangladéši.
Stovky člunů a vorů
Cesta do uprchlického tábora Kutapalong v jižním Bangladéši byla poměrně jednoduchá. Z pražské Výtoně taxíkem do Ruzyně, letadlem do Moskvy, pak dalším letadlem do Kalkaty, vlakem na indicko-bangladéšskou celnici v Benapolu, autobusem do hlavního města Dháky, autostopem do přístavu Čitágáon, motorikšou do městečka Coxův Bazar a džípem Vysokého komisariátu Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) po silničce napříč džunglí dolů na barmské hranice.
br3.jpg
Proti zabíjení muslimů protestují zase jen muslimové. Západním zemím je to jedno (Foto: muslims-a-part-of-world.webnode.com)
Dlouhý pralesní jazyk nejjižnějšího bangladéšského pobřeží tu vybíhá daleko na jih, sevřen z jedné strany vodami Bengálského zálivu a z druhé strany pohraniční řekou Naaf. Za ní leží Barma, které se dnes říká Myanmar. Před pár lety se tu přes řeku každý den plavily stovky člunů a vorů obtížených zoufalými lidmi. I když na rozdíl ode mne necestovali přes půl zeměkoule, ale jen přes pár set metrů široký kalný proud, měli to mnohem těžší než já. V sousední Barmě jim totiž šlo o život.
Cizinci do ciziny!
Cecilia Abrahamová, úřednice pobočky UNHCR v Coxově Bazaru, se mi pokouší ve zkratce vysvětlit, co se vlastně před lety stalo: „Vojenská vláda buddhistické Barmy se rozhodla zbavit muslimského národa Arakánců. Zvolila jednoduchou taktiku: systematické, cílené a masívní porušování základních lidských práv, které je mělo přimět k odchodu ze země. Arakánští muži začali být odvlékáni na nucené práce na stavbách silnic a vojenských objektů, ženy byly znásilňovány a zabíjeny, buddhističtí vojáci konfiskovali majetky muslimů, vyháněli je z domů, znesvěcovali a bořili jejich mešity a hřbitovy.“
V materiálech nevládních organizací na obranu lidských práv se dočtete o cílené genocidě, která v roce 1991 vyvrcholila humanitární katastrofou. Okolí města Coxův Bazar zaplavila čtvrtmiliónová vlna uprchlíků, pod jejímž náporem hrozil ekonomický a ekologický kolaps celého jižního Bangladéše.
Mlýnské kameny dějin
Svět pečlivě sledoval etnické čistky v bývalé Jugoslávii, bombardování čečenských vesnic ruským letectvem, zločiny čínské vlády v Tibetu či zabíjení Kurdů v Iráku. Utrpení arakánských muslimů se ale na přední stránky novin nedostane. Skoro nikdo je nezná, nikdo o nich nic neví.
Etnická menšina, obývající Rakhinskou provincii v severozápadní části Myanmaru (dříve Barma), je také označována jako Rohingyové. Jde o jeden z mnoha drobných nárůdků, které se mezi mlýnské kameny dějin dostaly poté, co z Asie odešli evropští kolonizátoři.
anti-muslim-riots-haunt-again-in-myanmar.jpg
Buddhisti mu spálili dům (Foto: economictimes.indiatimes.com)
Nejenom geograficky, ale i kulturně, nábožensky a historicky má toto dvoumiliónové muslimské etnikum mnohem víc společného s obyvateli dnešního Bangladéše než s buddhistickými Barmánci. Dějiny obou národů jsou plné vzájemných sporů a válek, které také předznamenaly dnešní utiskování Arakánců barmskou vojenskou juntou.
Arakánci jsou potomky muslimských obchodníků a misionářů, kteří do oblasti východního Bengálska postupně pronikali po celá staletí. Na území dnešní Barmy žijí už minimálně tisíc let. Až do roku 1784, kdy bylo jejich tradiční území (nazývané dnes Rakhinská provincie) anektováno tehdejší Barmskou říší, měli Arakánci své vlastní nezávislé muslimské království. Pak jim ho rozvrátili buddhističtí Barmánci.
Neviditelná genocida
Dvě třetiny tehdejších muslimských obyvatel Rakhinské provincie uprchly do sousedního východního Bengálska (dnešní Bangladéš). Arakánci později bojovali na straně Britů, a právě proto je Barmánci dodnes považují za národní zrádce.
Po roce 1948, kdy Barma získala na Britech nezávislost, začala její vláda Arakánce otevřeně diskriminovat. Muslimové byli vyháněni ze státních služeb, Rakhinská provincie byla ekonomicky zanedbávána, většina jejích arakánských obyvatel nikdy nezískala barmské občanství.
Barmská vláda pak začala prohlašovat, že vlastně ani žádný historický arakánský národ neexistuje. Ve skutečnosti prý jde jen o ilegální poválečné ekonomické emigranty ze sousedního Východního Pákistánu (dnešní Bangladéš), cizáky, které je třeba urychleně poslat zpět „domů“ za pohraniční řeku Naaf.
V Myanmaru čas od času propuknou protimuslimské pogromy, organizované buddhisty. Nejde v nich o náboženství, ale o to, že Arakánci jsou prostě jiní. Buddhisté je zabíjejí a zapalují jim domy. A taky je vyhánějí do Bangladéše.
Útěk do Bangladéše
Schválně. Přestaňte teď číst a pomalu, srozumitelně, s důrazem na každé slovo třikrát pěkně nahlas zopakujte: „Útěk do Bangladéše“. Už jen v těch třech slovech je ukryta celá tragédie.
Když už někdo utíká do nejchudší a nejpřelidněnější země světa, jejíž pobřeží bičují ničivé cyklóny a kterou svírá bída a hladomor, musí mu doma už skutečně hořet půda pod nohama. A to všechno kvůli buddhistům…
A protože nic není – jak bylo řečeno na začátku – černobílé, tak abychom tu ‚černou‘ vyvážili taky trochu ‚bílou‘, přečtěte si 7 nejlepších příběhů zenového buddhismu.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
