Novináři spekulují, proč bývalý premiér Gross nedorazil na premiéru hry Přízrak z Bertramky, ve které hraje jeho dcera Natálie (12). Je na tom zdravotně už tak špatně? Připomeňme, že Gross trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Jde o onemocnění mozku, které způsobuje degeneraci buněk centrální nervové soustavy. Nedá se léčit a nemocný asi do pěti let umírá. Postupné ochabování a odumírání svalů není právě příjemným koncem, zvlášť u relativně tak mladého člověka, který má za sebou tak hvězdnou politickou kariéru, na kontě má tolik peněz a doma dvě malé děti.

Dobře mu tak?

Na Grossovu tragédii se veřejnost dívá dvěma způsoby. “Dobře mu tak!” šeptá si první skupina, i když to nahlas nikdo neřekne. “Podváděl s diplomku, zneužíval poslanecké náhrady a navrch ještě záhadným ‘obchodem’ s akciemi získal devadesát milionů korun. Beztak šlo o úplatek za nějaké politické čachry, kterých se dopustil jako premiér. Boží mlýny melou, a v tomto případě celkem rychle. Ten hajzlík dostal, co mu právem patřilo!”

“Chudák, tohle si nezasloužil,” říká druhá skupina. Ať udělal, co udělal, je to především nemocný člověk. Spojovat smrtelnou chorobu s Grossovým ne právě čistým zbohatnutím a snad mu ji dokonce přát je hyenismus. Kdo mluví o Božích mlýnech, je nechutný!”

profimedia-0094092709.jpg

(Foto: Profimedia)

Realita je ale nejspíš někde uprostřed. Grossův případ na jednu stranu dokazuje, že žádné stromy nerostou do nebe. I “vysmátý” politický šíbr se v životě může setkat s něčím, co nezvládne vyřešit ani s pomocí rozsáhlé sítě kontaktů na nejrůznější “podnikatele, šíbry a lobbysty. Amyotrofickou laterální sklerózou nevyléčíte telefonátem Marku Dalíkovi, Ivo Rittigovi ani Romanu Janouškovi.

Pokrytec nevrátil peníze

V tomhle poznání se dá opravdu vidět jistá vyšší spravedlnost. Jenže to funguje jen někdy a jen u někoho. Kdyby Boží mlýny existovaly, Jakeš by pomalu a bolestivě umřel na dýmějový mor, Bilaka by rozežralo malomocenství a Husáka by roztrhali hladoví vlci. První ze tří komunistických zločinců se ale těší dobrému zdraví a zbylí dva skonali smířeni jako požehnaní kmeti. Že gauneři často zemřou v klidu, dokazuje třeba i Honecker, Stalin nebo Brežněv.

Tváří v tvář nemoci Gross přijal Krista. “No to teda brzo!” řeknete si možná. Ano, tak nenadálá konverze ke křesťanství vypadá čistě účelově. Asi jako když před listopadem 1989 lidé vstupovali do KSČ, aby se měli dobře. “Když se teď stanu křesťanem, třeba se budu mít dobře aspoň po smrti v nebi,” možná chladně a vypočítavě kalkuloval Gross.

Ale možná to bylo úplně jinak. “Křišťálově čistý politik” to možná tentokrát myslí konečně upřímně. Třeba prošel hlubokou vnitřní krizí, na jejímž základě nahlédl své chyby a dal se na pokání. Napravené hříšníky má prý Bůh nejraději. Pak tomu ale chybí logický krok: vrátit těch devadesát milionů nebo je aspoň věnovat na charitu. Dokud to Gross neudělá, nutně vypadá jako pokrytec.

Táta zloděj

“Naše děti musely poslouchat, že mají tátu zloděje,” rozčilovala se před časem v Blesku Šárka Grossová. Ale proč by děti o svých rodičích neměly slyšet pravdu? Představte si, že by býval měl děti Hitler. Neměly by se snad po válce dozvědět, co jejich otec spáchal? Vůbec to neznamená, že bychom snad chtěli Grosse přirovnávat k Hitlerovi. Devadesát milionů korun a pětadvacet milionů lidských životů je nebetyčný rozdíl. Gross nikoho nezabil – prostě jen dělal věci, které jsou nemravné a společnost je právem odsuzuje. Ale má se to snad před jeho dcerami tajit?

Máme mít tváří v tvář majestátu smrti úctu k člověku, který se evidentně choval jako gauner? Máme ho omlouvat jen proto, že je těžce nemocný? Stanislava Grosse si nevážíme, ale rozhodně mu nepřejeme tak drsný konec, jaký ho bezesporu čeká. Do širšího plánu “Božího úradku” jako smrtelníci nevidíme a je to tak dobře. Vymýšlet tresty nám nepřísluší, a pokud je navíc tohle trest, bude opravdu drsný. Z hlediska “přízemní” spravedlnosti by bylo bývalo stačilo, kdyby Gross o své nepoctivě získané miliony přišel. Pak by snad ještě mohl spadnout ze schodů a zlomit si obě nohy. Nebo aspoň jednu…