Bu bu bu bu bu!

Radka Pružinová 5.12.2015, 18:20

Historie bájné obludy jménem Krampus má své kořeny už v předkřesťanských dobách. Stejně jako u naší mnohonásobně softovější verze - čerta - je jeho účel především edukativní. Zlobivé děti si před ním nemohou být jisté svou kůží.

Pytel, který nosí na zádech, mluví jasnou řečí. Odporná bytost se vyloupla ze starogermánských legend a dnes se za "rohatého exekutora" oblékají mladí muži napříč celou Evropou. Tento zvyk je stále živoucí v Rakousku, jižním Bavorsku, jižním Tyrolsku, v severovýchodní Itálii, Rumunsku, Maďarsku, Slovinsku, ale třeba i v Chorvatsku a samozřejmě na Slovensku, na Moravě a v Čechách.

Nazývají se různě: v Rakousku je to zmiňovaný Krampus nebo Klaubauf, na jihu pak Bartl nebo Bartel, Niglobartl a Wubartl, v Německu Pelzebock nebo Pelznickel, ve Slezsku Gumphinckel, v Maďarsku Krampusz, ve Švýcarsku Schmutzli. V předvečer sv. Mikuláše, 5. prosince, se po ulicích potulují potvory chřestící řetězy, které za sebou zanechávají vesměs vřeštící děti. Až v 17. století utvořil Krampus poměrně nesourodou dvojici s Mikulášem, který děti naopak uklidňuje a těm hodným naděluje sladkosti a ovoce. Ti zlobiví, kteří jen o vlásek uniknou peklu, si jako připomínku odnášejí uhlí. Kromě zmiňovaných řetězů a pytle (občas i necek nebo nůše) na zádech s sebou Krampus obvykle tahá ještě koště z březových větví, kterým občas někoho mírně sešvihá. Na krku mu většinou visí obrovský zvonec. Zážitek je tedy nejen vizuální.

Vzhled Krampusů je vskutku působivý. Extrémně odpudivé masky, před kterými couvne i leckterý dospělý, jsou vyřezány z lipového nebo borového dřeva. Rohy, které jsou občas klidně i přes metr dlouhé, se používají pravé - zvířecí, nejčastěji beraní, mufloní, kamzičí nebo třeba jelení. Chlupaté ručně šité kožichy mají také své temné kouzlo. Posuďte sami.