Bujará parta oslavuje poblíž lesa. Mrzne, až praští. Alkohol teče proudem. Nikdo netuší, že pár set metrů od nich se mezi zasněženými stromy skrývá obávaná bytost zvaná Bílá smrt. A když pijáci vystřízliví, s hrůzou zjistí, že  je jich o pětadvacet méně. Zní to jako béčkový horor – ve skutečnosti jde ale o popis událostí z 21. prosince 1939. Onou partou byli vojáci Rudé armády, která necelý měsíc předtím sprostě napadla Finsko. Záminkou k pijatyce byly Stalinovy narozeniny. A Bílá smrt, o níž šly mezi Rusy hotové báje? Obyčejný finský farmář, který to ovšem uměl s ručnicí jako nikdo jiný.   Simo jde do práce.              (Foto: Wikimedia.org)   Na tohoto chlapíka jménem Simo Häyhä jsou Finové dodnes mimořádně hrdí, a při pohledu na jeho životní příběh není těžké pochopit proč. Häyhä se narodil roku 1906 v městečku Rautjärvi poblíž sovětských hranic, v roce 1925 si odkroutil patnáct měsíců povinné vojenské služby a pak už stejně jako jeho otec trávil dlouhé dny tvrdou dřinou na farmě. Až přišel rok 1939. Finští představitelé odmítli zdvořilé návrhy SSSR ve smyslu „laskavě si pošoupněte hranici, dejte nám ostrovy ve Finském zálivu a pusťte k sobě naše vojáky“. A po Rusy zinscenované ‚finské provokaci‘ (něco jako ‚polská provokace‘ v Gliwicích) vypukla válka. Farmář Häyhä byl nejprve povolán na cvičení vojáků v záloze, což nebylo nic jiného než pokus o nenápadnou mobilizaci. V rámci Zimní války se potom účastnil bitvy o Kollaa – zásadního střetu v Ladožské Karélii, kde proti sobě stála jediná finská divize a čtyři ruské, doplněné o tankovou brigádu. Právě Simo Häyhä ale ukázal, že početní převaha není všechno. V teplotách, které se často pohybovaly mezi -20 a -40 °C, a v dvoumetrových sněhových závějích začal oddělávat rudoarmějce se stejnou suverenitou, s jakou dřív lovil zvěř. Nejdřív jich byly desítky. Pak stovka. Pak několik set. A to už začali být Sověti poněkud neklidní.   Hra na vojáčky. Mladí Finové dobře vědí, kdo je jejich hrdina.   Na hlavu Bílé smrti byla v Rudé armádě vypsána odměna a ostrostřelcovou likvidací pověřeno hned několik vynikajících sovětských sniperů, jimž navíc asistovalo dělostřelectvo. Marně. Häyhä zabíjel dál, což morálce útočníků vůbec nedělalo dobře. Finové byli na boj v tomto terénu obecně lépe připraveni: oproti Sovětům měli bílou kamufláž (mnohdy podomácku spíchnutou z prostěradel), lyže a sněžnice. Sám Häyhä měl výhodu také v tom, že měřil jen 160 cm. Trochu možná zarazí, že zarputile používal pušku Mosin-Nagant s mechanickými mířidly a odmítl modernější švédský mauser. Zdůvodnil to ale tím, že při zaměřování přes puškohled by musel o něco víc zvedat hlavu.   K tomu, abyste dělali svou práci dobře, nepotřebujete nejmodernější věci.   Finové v boji i zdatně improvizovali (právě Zimní válce vděčíme za termín ‚Molotovův koktejl‘), řeč čísel ale byla neúprosná. Náboje docházely a spojenci nepřicházeli, zato Sověti měli několikanásobnou převahu i zajištěný přísun dalších jednotek. Na místo zabitého rudoarmějce nastoupil nový, ale každá ztráta na finské straně byla vojensky nenahraditelná. A nakonec přišel černý den i pro Bílou smrt. Šestého března schytal slavný odstřelovač tříštivou kulku do obličeje.   Je to trochu cynické, ale Simo po nárazu tříštivé střely vypadá jako Niki Lauda. Tříštivá střela mu roztrhala půl obličeje. Čelist bylo třeba zcela zrekonstruovat, částečně z jeho vlastní kyčelní kosti.   Konec? Ne. Simo Häyhä, s 542 oběťmi nejlepší sniper druhé světové, se dožil 96 let. V nemocnici se probral už 13. března 1940 – v týž den, kdy válka skončila. Finsko prohrálo a muselo přistoupit na požadavky SSSR; součástí ruského území se tehdy stalo i Häyhäovo rodné město. Finsko nicméně ze Zimní války vyšlo se ctí. A s podobně dobrými příběhy, jako je ten o Bílé smrti.   Hákový kříž na vyznamenáních vlevo nemá s nácky nic společného – jde o finský řád Kříže svobody. Zcela vpravo je pak tzv. Kollaan risti, pojmenovaný podle místa bojů. V civilu po válce Simo poklidně farmařil od rána do večera. Sám si vařil, sám si pral.