V roce 2013 Ron Howard dokázal, že má pořád na víc, než mít vlastní karikaturu v seriálu Simpsonovi. Natočil totiž životopisný snímek Rivalové, který vypráví o vztahu legendárních závodníků Jamese Hunta a Nikiho Laudy. Jejich soupeření za volantem i v soukromém životě utnula tragická nehoda, která málem stála život druhého jmenovaného. Připomeňte si Laudův osud v následujícím článku...
1. Závodník každým coulem
Niki se narodil 22. února 1949 ve Vídni do bohaté průmyslové rodiny, jejíž hlavou byl jeho dědeček Hans Lauda. Andreas Nikolaus Lauda, řečený Niki, chtěl závodit už v útlém věku. Za svým snem a cílem šel navzdory tomu, že si to jeho rodina nepřála. Se svým dědečkem se dokonce dostal do sporu, kvůli kterému s ním nepromluvil až do jeho smrti.
2. Dědeček si nepřál mít vnuka závodníka
Dokud závodil jen tak pro zábavu, až zase o tolik nešlo, jenomže ve svých dvaceti letech stanul před těžkým rozhodnutím. Chtěl se buďto stát profesionálním závodníkem a jít do toho naplno, nebo toho nechat. Jenže dostat se do vyšších formulových soutěží není jen o píli a závodním umu. Bylo třeba především mít peníze na zaplacení „vstupního“ poplatku mezi nejlepší. A nejednalo se u sumu zanedbatelnou. Stáj March, do které Lauda chtěl, vyžadovala půl milionu šilinků. Niki se rozhodl o peníze a sponzorství požádat banku, v jejímž představenstvu seděl jeho dědeček. Záhy seznal, že neudělal nejlépe. Hans Lauda nekompromisně žádost zamítl. Chtěl svého vnuka vidět spíše po svém boku než na závodních okruzích. Od té doby spolu ti dva nepromluvili.
3. Kdo chce, cestu si najde
Lauda peníze nakonec získal od jiné banky a jeho cesta mezi profesionály se otevřela. V roce 1971 závodil v týmu March v soutěži Formule 2 a rok nato už kroužil na okruzích v soutěži Formule 1. Jenomže jeho stáj neměla zrovna výkonné a spolehlivé vozy, a tak se mu ze začátku nedařilo. Ale vůbec. Aby splatil dluhy, potřeboval vyhrávat. Aby vyhrával, potřeboval přesedlat do jiné, lepší stáje. Aby mohl přesedlat do lepší stáje, potřeboval další půjčku. Věřil si, toužil po úspěchu, šel dál za svým snem, nevzdával to. Dostal další půjčku a zajistil si místo u stáje BRM. To bylo v roce 1973. Další rok už jezdil za Ferrari!
4. Mezi nejlepšími
V roce 1974, kdy Lauda do Ferrari přesedlal, procházel tento tým důležitou proměnou. Zakladatel Enzo Ferrari se pomalu loučil a jeho post přebral Luca di Montezemolo. Lauda dostal důvěru a odvděčil se za to dokonale. Při svém debutovém závodu (Velká cena Argentiny) se umístil na druhém místě. O tři závody později vyhrál svoji první Velkou cenu (Velká cena Španělska). Pro Ferrari to bylo první vítězství od roku 1972. V tomto ročníku se umístil na čtvrtém místě. Ještě bylo co zlepšovat.
5. Mistr světa!
Sezóna 1975 nezačala pro Laudu zrovna šťastně. V prvních čtyřech závodech se neumístil lépe než na pátém místě. Jenže pak se vše změnilo a z dalších pěti závodů vyhrál hned čtyři! To už na tratích kroužil v novém monopostu Ferrari 312T. Celkové první místo si potvrdil při Velké ceně Itálie. V Monze dojel toho roku jako třetí.
6. Osudový závod
laudaniki19760731ferrari312t2.jpg
Lauda při tréninku Velké ceny Něměcka v roce 1976. (Foto: Wikipedia)
1. srpna 1976 byl už Lauda velmi blízko k obhajobě titulu. V tabulce jezdců byl s náskokem první. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo dopadnout jinak. Jenomže ve Formuli 1 může přijít zvrat naprosto nečekaně. Nejásejte před dojetím do cíle. Ten den se jela Velká cena Německa na okruhu v Nürburgringu, kterému se ne bezdůvodně přezdívalo Zelené peklo. Byl nejen nejdelší, ale podle mnohých také nejnebezpečnější ze všech. Z těchto důvodů se rozhodl Lauda závod bojkotovat, k čemuž vyzval i ostatní jezdce. O výzvě se hlasovalo, jenomže většina závodníků byla pro, aby se závod uskutečnil. Jel nakonec i Lauda, jeho vrozená soutěživost mu nedovolila závod vynechat. Co kdyby přišel o prvenství? Jenomže pak se to stalo! Laudovo Ferrari 312T vylétlo z neznámých důvodů ve druhém kole poblíž zatáčky Bergwerk mimo trať. Po nárazu do svodidel se vrátilo zpátky na dráhu, kde okamžitě vzplálo. Navíc do havarovaného monopostu narazila formule Bretta Lungera. Vypadalo to hodně zle.
7. Záchrana od soupeřů
Laudovi sklouzla z hlavy přilba, byl při vědomí, ale uvězněný v kokpitu hořícího vozu. Teplota dosahovala 900 °C. Bylo třeba jednat rychle. K místu nehody dojížděli postupně další závodníci a mezi nimi Harald Ertl, Brett Lungerboth a Arturo Merzario. Byli to právě oni, kterým se těžce popáleného Nikiho Laudu podařilo z vozu vytáhnout a zachránit mu život.
8. Návrat do soutěže
Rakušanův stav byl kritický. Byl přepraven do fakultní nemocnice v Mannheimu, kde doslova bojoval o život. Ukázal se jako obrovský bojovník, neboť už v září usedl znovu do kokpitu závodního vozu. Při Velké ceně Itálie měl ještě obvázanou hlavu, ale hlavně měl chuť znovu závodit. A vítězit. Jenomže tehdy dojel čtvrtý.
9. Rozuzlení ročníku 1976
Jako poslední se jela Velká cena Japonska. Lauda před tímto závodem vedl před svým pronásledovatelem Jamesem Huntem o tři body. Do průběhu závodu promluvilo počasí. Velmi silně pršelo a trať byla plná vody. Hunt startoval z druhé pozice. Lauda hned za ním. Jenomže Niki Lauda zajel po několika kolech do boxů a rozhodl se v závodě nepokračovat. Nebyl jediný. O svou bezpečnost mělo strach více jezdců. Ne tak James Hunt, který Velkou cenu Japonska dokončil. Dojel na třetí pozici a o jeden jediný bod získal titul mistra světa.
10. Co bylo dál?
Lauda si chuť spravil v letech 1977 a 1984, kdy se stal opět mistrem světa. Na svém kontě má tak tři tituly. V roce 1985 pověsil závodní kariéru na hřebík. Ve světě Formule 1 a v motorsportu vůbec se však pohyboval i dlouho poté.
A zde si přečtěte o 7 nejšílenějších monopostech Formule 1.
Podobné články
Martin MikoDoporučujeme
