Jak vypadala krajina v české kotlině před příchodem člověka, už u nás dnes nikde v terénu naživo neuvidíme. Můžeme ale sledovat, jak člověk v krajině postupuje – stále dál, do šířky i do hloubky. A nejlépe se to sleduje z pořádné výšky, okem „umělých ptáků“, tedy dronů.
1. Tiské stěny
Západní výchozy Labských pískovců s úchvatnými skalními městy se zdají být přirozenější a lidskou činností netknutější než hojněji navštěvovanější Český ráj, Adršpach nebo blízké Českosaské Švýcarsko. Pravda, lidé se do Tiských stěn až do konce 18. století báli vůbec chodit, natož tu provozovat nějakou činnost, jenže pak přišli první turisté a s nimi i nezbytné zásahy do přirozeného prostředí. Vždyť dnes se tu můžeme procházet přímo po vrcholech skalních věží a hradeb, kam musely být nejprve vybudovány zabezpečené cesty. Ani les není původní – dávné smíšené bučiny nahradila bříza a uměle se dosazuje borovice, která má zpevňovat erozí destabilizovaná území.
2. Stezka v korunách stromů
Stezky v korunách stromů vyrůstají jako houby po dešti, tahle u Janských lázních se otevřela loni v červenci. Nevytvářejí sice tak rušivě nápadné vertikality jako ještě hojněji rostoucí rozhledny v rovinách, ale i ony jsou vlastně jen klamavou hrou. Ne protože se pohodlně procházíme ve výškách, kam se donedávna dostali jen zdatní lezci, ale protože se díváme na les umělý, vytvořený lidskou rukou. Tyhle smrkové plantáže porůstají Krkonoše teprve necelá dvě staletí, původní druh smrku a kleče byl téměř vyhuben. Ale možná je to lepší než Krkonoše v dobách 16. a 17. století, kdy byly povětšinou holé následkem masové těžby dřeva a pastevectví.
3. Hrusice
Ladova víska v malebném kraji u Sázavy je konejšivým zhmotněním toho, jak člověk proniká do přírody a natrvalo se v ní usazuje. Konejšivým proto, že existují daleko hustější a zaplněnější lidská sídla, z nichž pak utíkáme o víkendech právě do takovýchto vesnic – ostatně při zkoumavém pohledu tu rozpoznáme mnoho obydlí čistě rekreačního charakteru. Rovněž zdejší příroda, jakkoli bezesporu čistá a osvěžující, je modelována člověkem – lesy slouží povětšinou jako hospodářské a v zahradách najdeme druhy rostlin snad ze všech koutů světa. Lada by možná dnes už svou ves ani nepoznal, snad až na ten kostel sv. Václava, který tvoří dominantu Hrusic, třebaže jen tvarovou, protože takovou návštěvnost jako kdysi (stejně jako zdejší hospoda U Sejků) už zřejmě nezažívá. Po časem překrytých Ladových stopách se můžete vypravit ke zřícenině hradu Zlenice známého z jeho obrazů, Mikešovou stezkou probrouzdat širší okolí a dostat se tak do kraje barona Ringhoffera, který zde postavil mimo jiné pivovar ve Velkých Popovicích, a stejně tak je se jménem tohoto rodu spojen i novobarokní zámek Štiřín. Nebo se vydejte z Hrusic opačným směrem na východ a po pár kilometrech dorazíte až k Ondřejovské observatoři, postavené v secesním slohu, zasazené v líbezném anglickém parku.
4. Baťovy domky
Kolektivně pracovat, individuálně žít. Pod tímhle heslem byla vybudována dělnická kolonie ve Zlíně, na niž hledíme s hrdostí a chceme ji zapsat do Světového dědictví UNESCO. Chceme však opravdu trávit svůj život v domě se zahrádkou jako dlaň, obklopeném desítkami navlas stejných? A pendlovat každodenně mezi ním a továrnou, jejíž komíny na horizontu nahrazují někdejší kostelní věže nebo křížky v krajině, které nám měly připomínat naši pomíjivost a smrtelnost? A co děti, mají si kde hrát v téhle kasárenské krajině? Ale hlavně co lesy a zvěř, kam se poděly? Možná někam do podobných kójí.
5. Důl ČSA
Poslední fáze: destrukce krajiny i lidských osad. Paradoxně možná nejhezčí z pohledů, zvlášť když se tudy nemusíme procházet po vlastních a jen si romanticky představujeme, jak se někdejší jezero a bažiny na Mostecku měnily na úrodná pole, až to vše nakonec v pomalém, leč nezastavitelném tempu požerou mechaničtí roboti připomínající mimozemské nájezdníky. Špatná zpráva je, že pro užitek současných generací možná podřezáváme větev těm budoucím, ta dobrá ale říká, že až tohle místo zcela vypleníme a potichu se vytratíme, příroda se o něj později postará i bez nás.
A proto – přispějte na NIC: Příroda si umí nejlépe poradit sama, bez zásahů člověka. Názorně to dnes uvidíte na územích, kde se díky práci občanského sdružení Všechno pro nic nedělá vůbec nic – a kdysi zničené lesy se přirozeně obnovují. Více na vsechnopronic.cz.
Tento Článek vyšel v říjnovém čísle časopisu Travel Digest, jehož aktuální vydání je právě v prodeji na stáncích (např. Relay).
Předplatit si jej můžete ZDE – k půlročnímu předplatnému nyní obdržíte skipas na Monínec dle vlastního výběru zdarma.
A ještě se případně mrkněte na těchto 15 pohledů z výšky na nejkrásnější kout Česka: vítejte v Ústeckém kraji.
Podobné články
Komerční článek
Doporučujeme
Martin Miko
