„Agent“ Babiš – povolení dělat si, co se mu zlíbí

Obrázek uživatele Dirk Diggler
11.3.2015, 17:03

Oko nad Mordorem zlověstně žhne a pokud jej nikdo nezastaví, brzy nebudeme tušit, zda jsme občané ČR, nebo zaměstnanci Agrofertu.

V televizi občas probleskne ministr Chovanec, který se usadil ze svých kolegů ve svém křesle asi nejlépe (a také už pomalu nabírá své původní oblé rozměry) a jenž momentálně s tragickým výrazem řeší, že by psychicky narušení spoluobčané asi neměli mít zbrojní pasy.

Je přinejmenším zvláštní, že pokud si člověk pročte média z posledních několika týdnů, rozhodně nenabyde pocitu, že parlamentní volby vyhrála ČSSD. Jakoby se vliv poslanců sociálních demokratů v koalici smrsknul na úroveň KDU-ČSL.

Zákulisní síla ANO je čím dál patrnější a Andrej Babiš si již v podstatě na nečisto zkouší, jaké je to vládnout sám. Kim Čong Un sice nedávno oslnil celý svět novým účesem, ale ani to mu nebylo nic platné a majitel Agrofertu vyrovnal jeho výsledek z voleb z loňského března a 186 platnými hlasy, tedy 100 %, byl nepřekvapivě ponechán ve funkci předsedy strany. Je pravda, že v případě Kima se jednalo o volby parlamentní a krom 100% podpory v nich byla i 100% účast. I tak se však slovutný Andrej může pyšnit lepším výsledkem, než kterým bylo odhlasováno připojení Krymu k Ruské federaci (ubohých 97 %).

ANO upevňuje svou pozici ve vládě a Babiš upevňuje již tak skálopevnou pozici v ANO. Andrej se stále snaží působit jako plachý řadový úředník, takový mistr Yoda v hliněné chatrči na planetě Dagobah, ale jeho úspěchy v něm pozvolna odkrývají temnou stranu síly a v rámci jeho česko-slovenského brebentění proniká čím dál častěji na povrch jeho machiavelistická podstata.

Pokud použijeme hyperbolu (a toto srovnání se v poslední době v médiích, byť v jiném kontextu, již objevilo), Babišův postup trochu připomíná Benita Mussoliniho, který postupně podřezal větve nepohodlným, podržel si věrné a nakonec získal absolutní kontrolu nad tehdejší Itálií – taktéž jí svým způsobem řídil jako firmu a kontroloval přes dvě třetiny podniků, obzvláště ty strategické a ekonomicky nejsilnější.

V jiných věcech je Babiš podobný Mussoliniho krajanovi Silviu Berlusconimu. Ten se skrze svůj koncern Finninvest stal největším hráčem na italských finančních trzích a přes dceřinou společnost Mediolanum ovládl i velkou část médií. Pokud Miloš Zeman tvrdil, že chce být prezidentem dolních10 miliónů (i když ve skutečnosti je spíše prezidentem dolních dvou), Andrej se tvářil, že chce být světlem na konci tunelu pro úplně všechny, kteří jsou ochotni makat tak tvrdě, jako se dělá v Agrofertu. Zatím to však vypadá, že Babišova politika hraje do karet převážně hornímu tisíci a hlavně samotnému Andreji Babišovi. A to není žádný levicový postesk ani konspirační teorie o Bilderbergu.

Každý státní makroekonomický systém je složen z několika pilířů, jejichž souvztažnost musí alespoň do určité míry fungovat – od živnostníků přes malé a střední podniky po koncerny a nadnárodní společnosti. Ačkoli to možná není patrné, to, co Babiš říká a dělá, je ve své podstatě paradox. Na jednu stranu tvrdí, že malé a střední podniky jsou „klišé, kecy a na prd“ a důležité je podporovat velký průmysl, a to z dvou důvodů (tedy alespoň dle Babiše) – jsou schopny rychleji nastartovat ekonomiku a přispívají většími částkami do státní pokladny.

Statistiky ministerstva průmyslu a obchodu však uvádí, že malé a střední podniky se podílejí nadpoloviční většinou na zaměstnanosti v soukromé sféře, přidané hodnotě, vývozu i dovozu. Babiš zde vytváří dojem, že tyto podniky jsou pro daňové správce daleko větší zápřah a celkově zatěžují byrokracii víc než onen velký průmysl, který z celkového počtu podnikatelů tvoří pouze necelé procento. To, že Babiš rozdal středostavovským byznysmenům koblihy, do kterých předtím naflusal, se ukázalo celkem záhy. Nyní se jim však ještě vymočil na hlavu, což bylo tak trochu nečekané.

Tzv. „chorvatský model“, který však žádná
z vyspělejších ekonomik nevyužívá, se tváří jako nástroj, jak zajistit podnikatelům stejné konkurenční podmínky.

Místo toho, aby dostupnou úřednickou sílu transformoval v efektivněji fungující aparát, který by se zaměřil na místa, kde voda stříká proudem, a až poté na ty, z kterých pouze kape, vymyslel řadu imbecilních opatření jako elektronická evidence tržeb a registrační poklady. Jakousi předzvěstí, o čem tento „big brother“ ve skutečnosti bude, je měsíční povinné hlášení tržeb plátců DPH (tedy podnikatelů s obratem nad jeden milión, což je ovšem ve skutečnosti i například kiosek s květinami).

Úředníci finančního úřadu, kteří již tak nestíhají, prý budou moci pružněji reagovat na daňové podvody. To, že je jedním či druhým způsobem podnikatel šikanován, aby s větší periodicitou odevzdával data, možná jako obecný koncept dává smysl. Je však třeba si uvědomit, že Babiš nemá k dispozici armádu androidů se schopnostmi poručíka Data, která by byla schopna tyto informace jakkoli užitečně vyhodnotit. V reálu vždy dopadne Damoklův meč na zátylek živnostníka či malého podnikatele, který prohraje v ‚ruské ruletě‘, jakmile v jeho několika desítkách či stovkách měsíčních transakcí bude nalezena ať již chtěná či nechtěná chyba.

Pokud použijeme modelovou situaci: stačí například, aby úředník byl – v rétorice nutí ANO – „nějaký debil“, a na základě nepodloženého podezření může být podnikateli zadržena vratka DPH, což nejspíš povede k jeho druhotné platební neschopnosti. Ve finále na tom bude bit i stát, jelikož existuje soudní precedens, že takto poškození podnikatelé musí být odškodněni vysokým úrokem. V moment dovolání u soudu však může být malá firma již jednoduše v insolvenci a přenášet své problémy na svoje obchodní partnery řetězovou reakcí.

Předpoklad, že zavalování se informacemi bude ministerstvu financí
k užitku, je utopický asi jako někdejší slova ministra dopravy, že chyby v novém registračním systému vozidel budou odstraněny do týdne.

Pokud by zde byla opravdu snaha o potlačování šedé ekonomiky, pokud by opravdu Babiš chtěl dát všem rovné podmínky k podnikání, nenápadně by svým koaličním kolegům pod nosem desocializoval ekonomiku, snížil DPH (nepočítaje o pokus snížit jej pro restauratéry) i odvody za zaměstnance na sociálním a zdravotním, které menší firmy neúměrně zatěžují a tudíž tlačí do tmavší zóny.

Hlavně se zde ale otvírá další možnost pro Babiše, jak fízlovat, kohokoli se mu zachce, jak účelově vyvíjet tlak na nepohodlné firmy nebo jednoduše zlikvidovat ty malé a střední podniky, které jsou „na prd.“ Pro firmy velikosti Agrofertu, které tvoří fundovanou strukturu dceřiných a mateřských společností, zaštiťujících holdingů, akciovek a zahraničního kapitálu, žádná velká změna nenastane. Prostor pro účetní kouzlení je zde obrovský, stejně jako cash-flow, které zásadněji neutrpí, pokud bude mít jedno chapadlo dočasně problémy.

Nerad bych zněl jako Miroslav Kalousek, i když občas lze najít společnou řeč i s člověkem, který může za všechny problémy civilizace. Andrej Babiš však jednoduše není jen chlápkem, který se na Vánoce vyfotí ve srandovním pyžamu – i přesto, že se sakra snaží takto působit. Stačí se podívat na jeho personální politiku, která je rozhodně funkčnější a propracovanější, než s čím vyrukoval jeho neandrtálský předchůdce Vít Bárta. Bárta se pokoušel vytasit s jakousi chybami protkanou demoverzí ANO – taktéž vsadil mj. na známé tváře. Jenže zatímco Radek John působil jako ministr vnitra dojmem člověka s lehkou mentální indispozicí, který netuší, jaký je rozdíl mezi policií městkou a státní, Martin Stropnický uplatnil své herecké schopnosti; a přestože se v kuloárech objevují informace, že bude brzy setnut, stále se dokáže tvářit, že armádě vlastně rozumí.

Věra Jourová funguje jako ideální symbol vymezení se proti „kmotrovské“ garnituře Topolánků, Nečasů, Dalíků a Kalousků.

Věra Jourová je zase mučednicí „minulých režimů“ a symbolickým epitomé nevinné oběti spiknutí politicko-mafiánského komplotu, který je sám o sobě Babišovým imaginárním nepřítelem. Jak to ve skutečnosti bylo, co se kauzy Věry Jourové týče, se těžko někdy dozvíme. Ono martýrium, které podstoupila, bylo přeci jen způsobené tvrzením proti tvrzení, ale z toho lze krom akcentovaného „zadostiučinění spravedlnosti“ vyvést i úplně opačný a o poznání negativnější závěr.

Stala se primátorkou, několik měsíců o ní nebylo slyšet,
načež vyrukovala
s ‚
fundovaným‘ názorem, že úhelným kamenem úrazu tunelu Blanka je, že se na jeho realizaci podíleli „debilové“ a „kokoti“.

Babiš je jednoduše mistr klamu. Dokáže někdo říci, kdo skutečně vládne pražskému magistrátu? Pokud bych byl profesionální bookmaker, tak kurz Adriany Krnáčové bude v takových rovinách, že by udělal z bezdomovce milionáře. Krnáčová se zjevila jako entita, která netuší, kdo je Ivo Rittig, a jeden z hlavních problémů naší metropole vidí v tom, že nad kašnou na Staroměstské není nápis, že voda je pitná. Posazení Krnáčové s vizáží učitelky z porna na první místo pražské kandidátky je svým způsobem manifestem Babišovi moci. Kdyby Andrej chtěl do čela Prahy postavit Artura Štaidla, tak to udělá. Koneckonců Artur alespoň umí česky.

Opojen mocí však Babiš ztrácí ostražitost ve chvíli, kdy se konečně kritické oko společnosti otáčí jeho směrem. Taškařice tandemu Zeman-Ovčáček již začínají být nudné a další političtí kašpárci jako Tomio Okamura se již nacházejí ve stádiu klinické smrti. Oněch pár nezávislých médií, co se vyhnulo spárům Agrofertu, se konečně začíná ptát. Co od voleb Andrej Babiš udělal, aby „bylo líp“? Pokud budeme operovat s premisou, že Babiš vede momentálně dvě firmy – Českou republiku a Agrofert, dojdeme k závěru, že té druhé se vede o mnoho lépe.

Nehledě na to, jakým démonem a esencí zla je Miroslav Kalousek, Babišovi se jeho výsledky zlepšit nepodařilo. Žádný znatelný krok kupředu v rámci státního rozpočtu, hospodářského růstu, daňové efektivity, transparentnosti, systematizace byrokracie ani ekonomické stability nebyl za aktuální vlády zaznamenán. Kalousek však již i díky obrovské Babišově mediální síle pravděpodobně nikdy nesundá masku Dartha Vadera, zatímco Andrej stále zuby nehty drží svou pózu moudrého, dobrosrdečného, i když trošku roztržitého mistra Yody.

Babiš je o mnoho předvídavější než Vít Bárta nebo Tomio Okamura. A pokud někdo nehraje podle jeho pravidel, jednoduše ho odřízne, pak se týden tváří jako trouba a pomalu celou záležitost zamete. Kolik politických bodů sebrala ANO fraška s rezignací resp. odvoláním ministryně Válkové? Nikdo se již nikdy nedozví, co udělala Válková špatně. Buď to totiž neví ani ona, a nebo ví, ale nemá šanci bojovat s větrnými mlýny. Celá záležitost byla tudíž uzavřena takovým ublíženým šťouchnutím.

V těchto situacích, kdy podezříváme někoho, kdo se zaštiťuje altruistickými úmysly, že jeho pravá motivace je o poznání méně upřímná a nezištná, často rezonuje otázka: „Proč chce člověk jako Andrej Babiš víc, než již má, když přitom musí riskovat a jít s kůží na trh?“ Odpověď však není třeba formulovat jako filozofický traktát. Ve skutečnosti je prozaicky jednoduchá – protože může.

Představa ve velkém podnikat a zároveň určovat pravidla pro podnikání je rozhodně lákavá. Pokud jste členem rady ČNB a víte, že za dva dny se bude intervenovat způsobem, který značně oslabí korunu, potom – pokud nejste esence morálky – s velkou pravděpodobností jednoduše převedete svůj osobní účet na eura. Firmy velikosti Agrofertu musí reagovat na změny v legislativě, ekonomickém či fiskálním směřování státu apod. co nejrychleji, nejdynamičtěji a nejflexibilněji. V byznysu na této úrovni může minuta znamenat miliony.

Proč tedy podporujeme Babišův megalomanský imperialismus? Možná protože si pořád myslíme, že bude líp. Jisté je však jen to, že líp bude Andreji Babišovi, a to nehledě na to, jak dlouho bublina, kterou nafoukl, vydrží. Řekněte ANO ne! Richard Krajčo to za vás neudělá.

Andrej Babiš je:

Anketa se načítá...


Komentáře