fb pixel Absurdní drama Václava Havla je v zahraničí uznávané a v Česku nepochopené. Absurdita není chybou, ale tématem – G.cz
Vyhledávání

Absurdní drama Václava Havla je v zahraničí uznávané a v Česku nepochopené. Absurdita není chybou, ale tématem

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Je dobře známo, že Václav Havel nebyl jen státníkem, politikem a disidentem, ale také dramatikem. Každé umělecké dílo a jakýkoli produkt umění se setkává s kritikou, ať už se jedná o produkt méně či více zdařilý. Stejně tak se s ní setkávaly a setkávají divadelní hry Václava Havla. A je to správně. Je však důležité, aby byla ona kritika založena na relevantních postojích, hodnotách či vkusu. Hanit a nenávidět cokoli pouze z nepochopení konceptu nebo dokonce žánru je nejen špatným přístupem, ale především velkou škodou.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 12.6.2020, 14:23

„What you see is what you get“

Někteří Václava Havla adorují, jiní ho zase nenávidí, každý pro to má své důvody a má na svůj názor (mimo jiné také díky přičinění Václava Havla) právo. Skutečností je, že Havlovy hry ve své žánrové skupině zaznamenaly světový úspěch, o čemž svědčí už jen třeba to, že byly uvedeny na světových pódiích a dnes se s nimi mohou setkat dokonce i studenti u maturit.

S uměním, ať už se jedná o obrazy, hudbu nebo třeba divadelní hry, je to poměrně jednoduché – alespoň co se týče přístupu diváka. Platí zde fráze „what you see is what you get“, tedy volně přeloženo jako „dostaneš právě to, co vidět chceš“. Jednoduše, očekáváte-li (třeba od divadelní hry), že to bude propadák a na představení/do knihovny jdete skálopevně přesvědčeni o tom, že to je snůška nesmyslů, tak ty nesmysly skutečně dostanete. Pokud ale porozumíte žánru, kontextu tehdejší doby, místa a mentality, možná přijdete na chuť i žánru absurdního dramatu. Zda-li vás daná hra bude bavit záleží na typu humoru, kterému holdujete. To už je ovšem relevantní důvod, proč se Havlovy hry někomu nemusí líbit. Nepochopení kontextu a žánru zcela jistě relevantním důvodem není a jedná se zpravidla pouze o neznalost nebo vyloženě o záměrnou snahu hry nepochopit.

Absurdní drama

Absurdní drama je velice specifickým žánrem a řadí se ke směru avantgardního divadla. Žánr se stal populárním zejména v padesátých letech 20. století. Má své charakteristické znaky, podle kterých lze tento typ dramatu rozpoznat. Zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou a na první pohled se zdá, že děj postrádá smysl. Děj v podstatě není dějem v jeho pravé definici, jelikož většinou nemá obvyklou zápletku a následné rozuzlení, a pokud ano, tak právě velice absurdní. Dějem absurdního dramatu je tedy vlastně uskupení nesmyslných situací, míst, rozhovorů a postav, které provázejí diváka či čtenáře celým dílem. Postavy často nejsou blíže charakterizovány, tak jako je tomu například v románech, neznámá je zpravidla i příčina a účel jejich chování – přesto je jednání postav jedním z nejdůležitějších prvků, jelikož charakterizuje autorův humor a specifikuje jeho spisovatelské hodnoty. Autorovi postavy slouží jako nástroje pro vyjádření jeho kritiky dané absurdní situace.

Opomíjena je také sdělná funkce jazyka – monology i dialogy jsou seskládány z prázdných frází, nesmyslných reakcí, přebytečných otázek, nahromaděných synonym a „nesmyslů“. Důležitým jazykovým nástrojem je nonsens, tedy nesmyslné spojení slov či situací. Absurdní drama tedy za pomoci komiky vyjadřuje úzkost člověka, jeho existenciální nejistotu nebo absenci jakýchkoli hodnot. Upozorňuje na absurdní prvky světa jeho nesmyslným zobrazením. Ze všeho nejdůležitější je však alegorie, tedy skrytý význam, bez které by jinak absurdní drama opravdu bylo pouhým „nesmyslem“. Často se ovšem nejedná pouze o skrytý význam jednotlivých sekvencí, nýbrž o skrytý význam daného díla a celého avantgardního směru jako celku.

Mezi nejvýznamnější světové autory absurdního dramatu patří například Samuel Beckett se svou hrou Čekání na Godota, Eugène Ionesco a jeho Plešatá zpěvačka či Židle, a v neposlední řadě Friedrich Dürrenmatt. O tom, že se mezi ty nejvýznamnější autory tohoto žánru řadí i Václav Havel, svědčí i to, že mu Samuel Beckett v roce 1984, tedy rok po Havlově propuštění z vězení, věnoval hru s názvem Katastrofa. Ta se nepřekvapivě zabývá právě tématem výslechu disidentů.

Dramatická tvorba Václava Havla

Václav Havel se jako spisovatel nejvíce věnoval třem okruhům, a to básním, esejím a právě dramatu. Specifikem jeho absurdních her je kritika a samotná absurdita moci a byrokracie. V tématech her se odráží kritika komunistického režimu a tehdejší československé společnosti. První samostatnou dramatickou prací Václava Havla je jednoaktová tragédie Rodinný večer o stereotypu a nudě mezi dvěma lidmi. Část Havlových her byla uvedena ještě za dob komunismu v Divadle na Zábradlí, kde působil jako dramaturg. Když byl však v roce 1979 na čtyři roky poslán do vězení, musely kvůli cenzuře proběhnout některé premiéry na světových pódiích (Berlín, Vídeň, Stockholm, Curych), což vlastně nebylo ke škodě. Domácí premiéry se po revoluci roku 1989 zorganizovaly zpětně.

Mezi nejpopulárnější Havlovy hry spadající do žánru absurdního dramatu patří Zahradní Slavnost z roku 1963, Vernisáž z roku 1975 a Audience z téhož roku. Havel v nich s oblibou a nutností poukazuje na nešvary tehdejší doby - ztráta hodnot, materialismus, kariérismus a další. Děj hry s názvem Vernisáž se odehrává v bytě Věry a Michala, kteří si pozvou na kolaudaci svého bytu přítele Bedřicha. Po celou dobu mu pompézně předkládají svůj kýčovitý komfort, peníze, vztahovou harmonii, což Bedřicha přiměje k odchodu. Majitelé bytu v tu chvíli zjišťují, že bez diváka, který by ocenil jejich materialistický svět, nemá život smysl a propadají zoufalství. Bedřich si nakonec kvůli vzájemnému přátelství svůj odchod rozmyslí a roli onoho diváka přijme. Audience se odehrává v prostředí pivovaru a hlavními postavami jsou Sládek a jeho podřízený Vaněk, který je Havlovým alter egem. Absurdita díla spočívá v tom, že přestože je Sládek nadřízeným Vaňka, snaží se mu podlézat a vše mu vyzradí. Sládkovým úkolem je psát o Vaňkovi zprávy pro StB, což je pro něj ovšem zatěžující, a tak nabízí Vaňkovi povýšení pod jednou podmínkou. Musel by sám na sebe donášet Sládkovi, čímž by mu usnadnil práci.

Jednou z nejúspěšnějších her je Zahradní slavnost, jež sleduje osudy Hugo Pludka, který v průběhu hry díky obsahově prázdným - ovšem líbivým - frázím stoupá vzhůru společenským žebříčkem. Hra začíná absurdní situací v bytě rodiny Pludků, kde Hugo hraje šachy sám se sebou, tedy zároveň prohrává i vítězí – což samo o sobě vypovídá o konceptu celé hry. V průběhu hry se ale děj přesouvá i s Hugem na zahradní slavnost Likvidačního úřadu, kde se Hugo začne adaptovat na byrokratickou a obsahově prázdnou komunikaci. Dostane se až k samotnému řediteli úřadu, od kterého obratně přejímá vágní floskule a sám se stává ředitelem. Ředitel tuto výměnu respektuje a chová se jako podřízený. Důsledkem tohoto kariérního vzestupu je však absolutní ztráta Hugovy identity a přirozenosti. Jedná se o přeměnu v takové míře, že Huga po návratu domů nepoznávají ani vlastní rodiče. Havel ve hře popisuje absenci morálních a ideových zásad některých tehdejších kariéristů, které zajímá pouze postavení, moc a nadřazenost.

Největším ovlivňujícím faktorem pro Havlovy hry byl zcela nepochybně komunistický režim, ve kterém žil. Účelové zákazy proti lidem vystupujícím proti režimu či různé politické i sociální represe - to vše jsou problémy, jež se zároveň staly tématy Havlových her, ve kterých na ně poukazuje a skrytě je kritizuje.

Umění není povinné a také není pro všechny

Jestli se vám Havlovy hry líbí nebo nelíbí záleží samozřejmě na vašem subjektivním pocitu a hodnocení. Neměli by se vám ale nelíbit z toho důvodu, že jsou absurdní. Protože přesně tak mají vypadat a přesně to je jejich úděl. A jak objasnil britský dramatik, novinář a kritik Martin Esslin ve své knize Theatre of the Absurd, která byla označena za nejvlivnější divadelní text šedesátých let, absurdita není podstatou absurdního dramatu, nýbrž tématem. Absurdní drama chce být o absurditě, upozornit na ni a rozkrýt nesmyslnosti ve společnosti a v lidech. A pokud se někdo přeci jen nechce ani pokusit o jednoduché pochopení žánru, naladění se na linku autorova humoru a rozklíčování skrytých významů, pak by měl vzít v potaz výrok Jana Wericha: „Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, že chcete žít po tmě.“

Podobné články

Doporučujeme

Další články