1. Vyčpělost

Jiří Doležal na konci 90.let.                                                                                                             David Neff / MAFRA Profimedia.cz Začátkem 90. let býval Doležal poměrně originální a vtipný. Vyhledával tehdy nová témata a psal o nich jinak než ostatní novináři. Svou kariéru navíc založil na důsledně subjektivním axiomu "takhle to vidím já, a vy z toho padněte na zadek!" Proč ne, jenže od roku 1990 jsme to už četli tisíckrát. Doležal se postupem času změnil ve stárnoucí karikaturu sebe sama. To je běžný vývoj – každý komik jednou zákonitě začne nudit. Dobrý komik by měl umět včas odejít, což Doležal neumí. Prostě vyčpělá figurka, jejíž psaní je rutinní "macha" a u které už předem víme, jak to zase napíše. A tak to už to ani nečteme. A když to nepochopí komik sám, je majitelem "odejit", třeba jako geniální Jay Leno z The Tonight Show.  

2. Vykalkulovanost

Doležal ve svých článcích vždy zásadně zastává přesně opačné stanovisko, než "běžná společnost". Že by byl tak pronikavý myslitel a avantgardní osobnost? To zase ne! Prostě si jen předem spočítal, že záměrným naštváním čtenářů vzbudí pozornost, která je dnes v médiích základním předpokladem úspěchu. Čtenáři si nevšimnou, že jste si dali práci se sběrem a ověřováním faktů, ale že křičíte a kopete kolem sebe. Jako když si ošklivá a tlustá holka nabarví vlasy na rudo, aby vyčuhovala z davu. Z Doležalova "kontroverzního" psaní čouhá kalkul jako proležená péra ze starého gauče. Proč si máme kupovat časopis, kde na nás líčí křiklavě namalované a převoněné pouťové šunty v podobě Doležalových reportáží?  

3. Zastydlost

Marihuana kdysi bývala kontroverzní téma, kterým Reflex dokazoval, že jde "proti proudu". Tehdy byla "zakázaná" a kdo ji kouřil, patřil tím mezi kontrakulturní "spiklence proti systému". Jenže doba se změnila. Když dnes před dvacetiletým čtenářem řeknete "tráva", jen znuděně obrátí oči v sloup a vypustí dým. Trávu kouří skoro každý, takže ta kytka je asi tak "antisystémová" jako pivo. Když o ní Doležal v Reflexu furt dokola píše, řadí se tím mezi "zaprděné dědky", kteří už dnešnímu světu nerozumějí. A současné děti taky neposlouchají Katapult.  

4. Rozplizlá amorfnost

Doležal je jako slizká beztvará medůza, která zaujme tvar škatulky, do níž ji nalijete. Těmi "škatulkami" byla v průběhu let Indie, hackerství, bojoví psi, trilobiti, Friedrich August von Hayek, jedovatí hadi, buddismus, palné zbraně... Hobby? Ne – zatímco ostatní mají koníčky, Doležal má kýčovité pózy, které zaujímá jako životní berličky. To, co právě "sjíždí", totiž dělá zarputile a beze zbytku až do chvíle, než si zas najde něco jiného. A přitom mu nevadí, že se ty pózy navzájem vylučují, takže je vnitřně poněkud nekonzistentní. Buddhista vyzbrojený pistolí a teleskopickým obuškem je oxymoron (česky protimluv). Je to stejné, jako kdyby demonstrativní milovník psů zastřelil svého pitbulla Kačenku.  

5. Dětinská vztahovačnost

Protože je dnes v módě židovství, Doležal se hrdě prohlásil za Žida a svou údajnou semitskou etnicitu kolovrátkovitě vytrubuje do světa. Zároveň se tvrdě obul do muslimů, které označuje za "kozomrdy" a o jejich domovských zemích píše jako o "zaostalých islámských prdelích". Pokud je ovšem sám skutečně Žid, neměl by v Reflexu negativně psát o muslimech. Přestává pak totiž být objektivním novinářem a rozjíždí svůj privátní protimuslimský džihád. Napětí mezi semitskou populací a vyznavači islámu na Blízkém východě je přece všeobecně známo. Když to Jiřímu Doležalovi vyčtete, nařkne vás z antisemitismu. "Pokud kritizuješ mou novinářskou neobjektivitu, chystáš pogromy,"  dětinsky vztahovačně a demogogicky křičí mezi řádky.  

6. Nevzdělanost

Skutečné elity jsme z Česka mnohokrát vyhnali, takže to zoufale doháníme fetišizací akademických titulů. Příkladem je třeba právě Jiří Doležal, který si před jméno okatě píše "PhDr." Ohánět se titulem z předlistopadové filozofické fakulty prolezlé marxismem–leninismem od sklepa až na půdu je asi stejně hloupé, jako když si před sto lety Češi nechávali tesat na hrob "vrchní podúředník" nebo "choť majitele realit". Titul má smysl používat jen ve dvou případech: 1. v akademické sféře (aby se vidělo, co jsem v oboru dosáhl) a 2. při jednání s úřady (což je čistá empirie – úředníci se k vám pak prostě chovají přívětivěji). Kdo si ale akademické hodnosti píše na dveře bytu a podepisuje jimi články do novin, je trouba, který tím všem potřebuje okatě sdělit: "Vážené publikum, sežral jsem Šalamounovo hovno." Formální absolvování komunistické vysoké školy samozřejmě ještě není glejtem na skutečné vzdělání. Doležal to dokázal třeba tvrzením, že se v Pákistánu (který "vtipně" nazývá Pákisrán) mluví arabsky. Od nejbližších území obývaných Araby přitom Pákistán dělí asi dva tisíce kilometrů pouště a Ománský záliv. Kromě etnického složení indického subkontinentu je kovaným odborníkem i na domácí porody, autismus, jadernou energetiku, fosilní faunu starších prvohor... A taky na psychologii, samozřejmě.  

7. Diletantská "psychologizace"

Doležal o sobě kolovrátkovitě tvrdí, že je "psycholog", ačkoli se tomuto vědnímu oboru nikdy nevěnoval. Ve svých článcích rozvíjí diletantské teorie, odhalující skrytá zákoutí lidského jednání v podvědomí, nevědomí, svědomí, nadvědomí a mimovědomí. Každý průměrný novinář podobných slintů vychrchlá plnou štoudev už jen za předpokladu, že se aspoň třikrát v životě prošel po náměstí Jana Palacha (kde stojí filozofická fakulta) a slyšel pořekadlo: "Freude, Freude, Freude, vždy na tebe dojde." Známe přitom hned několik absolventů psychologie, kteří šli kdysi tento obor studovat, protože se domnívali, že jim to pomůže vyznat se ve vlastní rozhárané duši. Nepomohlo jim to. A nepomohlo to zřejmě ani Doležalovi, člověku s rigidně autoritářskou osobností (viz Adornovo vymezení tzv. F–scale).  

8. Zaprděná snaha o originalitu

Čert vzal Doležalovy kérky, to byla asi jen další móda. Netroufáme si hodnotit, jak dalece jde o okázalou vnější snahu odlišit se od "tuctového davu". Co si ale myslet o člověku, který si do jména zaprděně přidá reflexovsko - šaldovské "X", protože "Jiří Doležal" zní zoufale banálně? A navíc kudy chodí, tudy si okatě stěžuje na deprese, protože "mít depku" je mezi intoši prostě in.  

9. Účast v trapné reality show

Této ženě Jiří Doležal slibuje, že nebude prdět. Prděl dál.                                                                                                 Profimedia.cz V roce 2009 Doležal potkal studentku psychologie Alexandru Hrouzkovou. Psala si naivní erotický deníček, jak už to dívky dělávají. Doležal s ní na tomto základě navázal sexuální vztah, slovy samotné Hrouzkové "protože mám velký kozy a vypadám jak z japonského pornokomiksu". Známost s mediální "celebritou" se studentce hodila, protože na ni díky tomu dopadaly odlesky Doležalovy "mediální slávy". Novinářům proto ochotně vyprávěla, jak se ji "milovaný bobřík orálně věnuje při menstruaci". Když se na Primě vysílali Vyvolení, v Česku se vžilo přirovnání "Ty jsi tak blbej, že bys mohl do vily." Na podobném principu tehdy postavil "reality show" i Reflex, aniž by vedení redakce napadlo, že se tím definitivně mění v Blesk Magazín. V reality show šlo o dynamiku vztahu mladé dívky a stárnoucího novináře, kteří si neuvědomovali, že jsou ve své zamilovanosti neskonale trapní. Slečna Hrouzková se proto se čtenáři dělila o Doležalovy esemesky se zásadními existenciálními sděleními typu „Bobře, bobře, bobříku, večer už Tě přefiknu!" nebo „Ty frigidní nejsi, já Tě o tom přesvědčím a kundička bude mít ve čtvrtek taky chuť!" Tohle v Reflexu opravdu vycházelo! Bože! Před svatbou se v časopisu řešily zásadní problémy: má si ženich obout běžnou společenskou obuv nebo martensky? Trapné, neskonale trapné. Novomanželé pak veřejně uzavřeli manželskou smlouvu, ve které Doležal Hrouzkové napsal: "Slibuju, že si dám pozor na svůj meteorismus, protože jsi princezna a před princeznama se to nesluší." V lednu 2012 pár oznámil rozchod, z čehož usuzujeme, že Doležal v rozporu se slibem doma mohutně prděl. Potvrdila to nakonec i Doležalová – Hrouzková, když o exmanželovi veřejně řekla: "Smrdí, hulí. To jsou ty hlavní věci, proč s ním nechci být. Měla jsem růžové brýle. Věřila jsem tomu, že ho vychovám. Jenže tak to není. Hulí víc a smrdí víc. Sžívali jsme se v létě, to jsme hodně větrali, nevadilo mi to. První zimu jsme přežili, další se už hádali kvůli smradu." Co by se tedy stalo, kdyby se Reflex svého devětkrát provařeného maskota zbavil a předal jej do Blesku? Podle nás by Reflexu vzrostl náklad a přibyla inzerce. Spousta lidí si totiž Reflex nekupuje právě proto, že jsou pro ně články Jiřího Doležala psychicky a esteticky nestravitelné. Každý časopis je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek...