1. Sněženky a machři po 25 letech

Před pětadvaceti lety kultovní komedie, po pětadvaceti letech jen smutná zimní deprese, ve které se zoufale motá několik stářím zkroucených duší. Bylo by to odvážné ohlédnutí, kdyby nesklouzávalo k bezkrevnému deklamování původních hlášek (tvoří minimálně půlku dialogů!) a posunulo hrdiny trochu dál. Bohužel dochází jen k tomu, že všichni zjišťují, že jim dávno není dvacet let a vlastně už ani dvacet pět. Pokud se v tom mají duševní důchodci v publiku poznat, je to příliš chabá náhražka, která ze všeho nejvíc připomíná variaci na třídní sraz po letech, plný trapného přešlapování a nenaplněných ambicí.  

2. Návrat ztraceného ráje

Vojtěch Jasný je režisérský mazák a jeho Všechny dobré rodáky je potřeba ctít. Za kameru už ho ale po těch jedenatřiceti letech neměli pouštět. Sám Jasný moc netuší, co chtěl vlastně svým návratem Poutníka (Vladimír Pucholt) říct a sklouzává k stařeckému plkání a filmovým metodám tak ošoupaným a šustícím papírem, až z toho jdou oči i uši kolem. Mimořádně senilní film, který vám připomene ty chvilky, kdy jste jako dítě seděli dědečkovi na klíně a VŮBEC mu nerozuměli.  

3. Dědictví aneb kurva se neříká

První Dědictví Věry Chytilové zkultovnělo, protože dokázalo obhrouble, ale účinně pojmenovat dobu vytrženou z kloubů. Sedláčkův sequel se však o nic podobného nepokouší a přímo z něj čiší snaha vydělat prachy. Bolek potřebuje poplatit dluhy, Kája Gottů už se dlouho nikde neukázal a na ničem ostatním vlastně nezáleží. Stačí hodinu a půl blábolit o nesmrtelnosti chrousta a lidi přijdou. Ukázkový příklad, jak zabít velkou filmovou postavu.  

4. Jak se krotí krokodýli

Zoufale křečovitý pokus o navázání na slavné filmy s Tomášem Holým. V jeho „dospělé" roli se objevil Jirka Mádl, ale pokus o přeobsazení většiny aktérů, stejně jako hledání nových dětských hvězd, dopadl katastrofálně, takže si dnes všichni pamatují už jen šílené pěvecké číslo Daniela Nekonečného. I Poledňáková uznala, že na tuhle ligu už nemá a začala radši trápit nastávající důchodce v Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel. Mádl ovšem celkem slibně na její tradici navázal coby režisér aktuálním Pojedeme k moři, který teď běží v českých kinech.  

5. Kameňák 4

Pokračování bez Trošky, ale zas o trošku horší, než byste čekali. Jestli kdy byla koláž opakovaných vtipů nějak zajímavá, napočtvrté se z ní vytratilo úplně všechno. Herci i neherci si tu mohou podat ruku, křiklavě falešné kulisy i zpackané pointy vtipů táhnou za jeden provaz a celé je to o řád dementnější než novácká Zlatá mříž. Což znamená jedině to, že to napřesrok v prime time strhne všechny rekordy.  

6. Slunce, seno, erotika

A ještě jednou Troška, tentokrát už opravdu s Troškou. A milionem hanbatých, rasistických a xenofobních skečů, které poslaly jihočeský venkov definitivně do světa... resp. do háje. Jahody a Pár facek se mohly spolehnout na odkoukanou poetiku českého venkova, ale Erotika vystavuje své čecháčkovství vstříc otevřeným hranicím a vesele si čvachtá ve vlastní omezenosti. Ne, tuhle tečku jsme opravdu nepotřebovali.  

7. Bony a klid 2

Hlavním tahákem vynuceného pokračování slavného veksláckého hitu je přítomnost starých dobrých obličejů. Všichni, kdo hráli v jedničce, hrají ve dvojce stejné postavy a evidentně toho mají buď plné zuby nebo plné kecky. Případně jsou úplně mimo jako Roman Skamene s bezďáckým image. Ještě že je tu Prachař mladší v hlavní roli, který všechno zachrání. Nebo ne? Sami se podívejte na ukázku, abyste neměli pocit, že tenhle teprve chystaný film házíme do stejného pytle jako šestku předchozích pokusů o návrat starých dobrých časů. Myslíme si ale, že v tomhle případě (a s přihlédnutím k Olmerově filmografii) můžeme dát za svůj názor klidně ruku do ohně.