1. Nevýraznost

Bavorská hořčice je sladká a hrubozrnná, dijonská je štiplavě ostrá, anglická je pikantně pálivá. Klášterní hořčice bývají medové, v provensálských ucítíte bylinky, Maďaři do svých hořčic přidávají papriku a česnek… Všechny hořčice Evropy zkrátka mají nějaký charakter, výraz a osobitost. Jen ta česká je nevýrazná. A stejní jsou i její uživatelé: měkcí, zbabělí, studení, bez ostrých hran. Poláci se srdnatě bili s Němci i Rusy, Britové za války cedili krev, pot a slzy, Maďaři v roce 1956 povstali proti moskevským tankům, ale Češi vždycky jen srazili paty a líbali okupantům nohy. Nebojujeme, nestávkujeme a se zaměstnavateli se nehádáme o svá práva. Proč? Protože místo pikantní hořčice sajeme z pomyslného národního prsu nedomrlou hořčičnou blemcanici.  

2. Rozbředlost

Cizí hořčice jsou husté a často mají texturu rosolovitě pevnou až jako džem. Když si je dáte na tácek, drží tvar. Plnotučná nedodělaná slizovitá žlutá břečka se vám rozteče jako nakyslý hnis. Už to samo o sobě je příznakem její ošizenosti, aniž bychom řešili, co obsahuje. Dobře se ale hodí pro morálně rozbředlé charaktery českých kolaborantů s nacismem i komunismem i kapitalismem.  

3. Průměrnost

Česko je vlastí "vořechů" Evropy, kde se smísily snad všechny geny z východu, západu, severu i jihu kontinentu. Jsme ve středu, a proto je tu všechno průměrné. Platí to i pro přílohu k masu. Kdybyste vzali všechny hořčice Evropy, nalili je do obrovského kotle a rozšlehali s olejem, dostali byste hmotu, která by se blížila české plnotučné hořčici. Nikoho by neurazila, ale ani nepotěšila, protože by byla průměrná až k uzoufání. Na české plnotučné hořčici by tak středoškolští učitelé fyziky mohli žactvu názorně vysvětlovat, co je to vysoká entropie (míra neuspořádanosti). Když je to všude stejné, stojí to prostě za houby a je to k ničemu.  

4. Plnotučnost

Základní charakteristika české hořčice, obsažená už v jejím názvu, se lacině a hloupě snaží vzbudit zdání neošizenosti a luxusu. Na to ale naletí snad jen blbý a otylý český buran. Časy hladu, kdy byl tuk symbolem bohatství, panovaly v Evropě naposledy za války. Dnes naopak platí rovnice: čím tlustší, tím chudší a hloupější. Vzdělaní a bohatí lidé totiž mají čas starat se o svou životosprávu. Dopřávají si vybrané kvalitní potraviny a bezhlavě nehltají kdejaký levný mastný blaf. Jsme doslova plnotučný národ – podle statistik je obézních 60 – 65 % Čechů. Divíte se pak, že si nakynutý hloupý národ zvolil nakynutého hloupého prezidenta Ovara? Miloš Zeman opakovaně veřejně prohlašuje, že jeho nejzamilovanějším jídlem je zabíjačka, ke které se v Česku podává plnotučná hořčice. Všechno to do sebe prostě logicky zapadá...  

 5. Uniformita

I v Německu, Francii a dalších evropských zemí sice mají "celostátní" hořčice, ale řada regionů kromě nich má i lokální chuťové speciality. Znáte snad šumavskou, valašskou nebo slováckou hořčici? Ne? Tak vidíte. Všude vládne chuťově nevýrazná, vybledlá, nezdravě vypadající plnotučná hořčice.  

6. Špatná adjustáž

Vidíte tuhle aristokraticky krásnou lahvičku ukrývající ušlechtilou hořčici s koňakem? Plebejská plnotučná hořčice je naproti tomu balená do odpudivého plastového kelímku. Ten se vám buď v tašce otevře (a změní její obsah v kysele páchnoucí hnus) nebo vám svou ostrou hranou poškodí jiné části nákupu. Kelímek navíc už sám o sobě vypadá hnusně. Obsahuje hořčici, krém na boty nebo kolomaz? Na první pohled to nepoznáte. Esteticky je zkrátka plnotučná hořčice esencí našeho národa. Vypadá asi stejně elegantně jako pupkatí čeští muži v propocených tílkách a s ponožkami v sandálech a otahané chlupaté české ženy v nepadnoucích šatech s vlasy s domácí trvalou nebo melírem. A s kérkou nad masitou prdelí.  

7. Lacinost

Sto gramů plnotučné hořčice se dá koupit už za tři koruny. Co od ní pak ale můžeme čekat? Audi přece taky nepořídíte za stejnou cenu jako žigulíka. Kdo chce kvalitu, musí si připlatit. Rádi si připlatíme za chuťově výraznou hořčici, ale ne za tu českou. Je tak laciná, jako ten nejlacinější český kanadský žertík - namazat kliku hořčicí. Možná právě proto jsou v Česku nejoblíbenější Troškovy plnotučné filmy.  

8. Nekombinovatelnost

Laciná plnotučná hořčice se dobře snese snad jen s laciným českým špekáčkem plným masokostního separátu a sojové mouky. Chuť čehokoli jiného ale nepříjemně naruší. A přitom by se k různým typům mas měly používat různé druhy dochucovadel. Bavorská klobáska z bílého masa přece skvěle ladí se sladkou bavorskou hořčicí, mdlý pečený králík s ostrou dijonskou hořčicí a třeba pomalu uzené vepřové žebro s pálivou anglickou hořčicí. I zde je česká plnotučná odrazem neradostnosti našeho kulinárního života. Podívejte se třeba, jak Francouzi a Italové párují různé pokrmy s různými víny, jak Belgičané pijí k různým jídlům různá piva. A Češi? Vše se spláchne světlým ležákem a potře plnotučnou. Zkuste si schválně v restauraci vyžádat k obyčejné klobáse jinou než plnotučnou a kremžskou.  

9. Špatné vzpomínky

Pro nás starší je plnotučná hořčice trapným synonymem dětství prožitého v komunismu. Na pionýrských táborech bývalo vrcholem legrace namazat ji na kliku jídelny nebo s ní kamarádovi natřít trenky a začít křičet, že se posral. Hahaha! Dneska se za to stydíme, ale veselejší věci tehdy prostě nebyly. A největší lahůdkou za komoušů nebyla mexická paprička jalapeňos, thajské karí, parmská šunka, ani žádná jiná z tisíců chutí dalekého exotického světa, kam jsme nesměli. Největší lahůdkou byl chleba s plnotučnou hořčicí…  

Co se s tím dá dělat?

Plnotučná hořčice obsahuje jen mleté hořčičné semínko, vodu, cukr, ocet a jedlou sůl. Nic víc. Nepovažujte ji proto za dodělanou hořčici, ale za výchozí surovinu. Kupte si ji a podle chuti ji dotvořte libovolným kořením, bylinkami, medem… S hořčicí je prostě třeba zacházet stejně promyšleně jako třeba s lidmi. Už od přírody jsou nevzdělaní, necharakterní a nesamostatní, takže je na nich práce jako na kostele. Teprve kultivací se z nich stávají kulturní lidé. Teprve kultivací se z české plnotučné hořčice stane plnohodnotná pochutina. A teď: vylítnete vzteky jako vosy z hnízda, že jsem kazišuk hořčicový, že je to pro vás národnostní urážka, budete ji bránit jako vlastní matku, odkazovat, že je to součást vaší identity a kulturního dědictví kmene Čechů, argumentovat tím, že si ji necháte dovážet do ciziny. Ano, tolik energie do ní dáte, ale my se ptáme, kdy jste třeba naposledy byli v divadle? Žrát, to by vám šlo. A jestli nám to chcete říct osobně, přijďte za námi 21. srpna do hostince Na Slamníku, budeme tam už od 18 hodin. Dáme si v klidu pivo a párek s plnotučnou a všechny ty spory smázneme. Jsme přece Češi, ne?