3 velmi, velmi dlouhé vtipy, z nichž budou posluchači velmi dlouho nadšeni!

Obrázek uživatele Gement
20.2.2016, 11:02

Zastavme tu podivnou módu krátkých vtipů neboli hlášek. Vyprávějme dlouho a pořádně. A o to déle se pak společně smějme.

Doba se zrychluje. I vtipy a zábavné historky jsou kratší a kratší. Čas jsou prý peníze. Ve filmu se snad už říkají jen pointy, a když něco vyprávíte v normální lidské společnosti déle jak minutu, začnete být nudní.

Změňme tento neblahý trend a vraťme se k pomalosti. Někteří posluchači, zvláště ženy, to ocení. Na hloupé minifóry, jimiž kazí české čtenáře deník Blesk, žádnou inteligentní ženu nesbalíte. Naučte se proto jeden z těchto vleklých, sofistikovaně humorných textů – mimo jiné tak dáte třeba dívce najevo, že i v posteli vydržíte dlouho!

1) Vtip první, velmi dlouhý, o tom, kterak ruský mužik, malý a podlomený, potkal v lese slavného ruského bohatýra Čurilu Plenkoviče a zažili spolu příjemnou chvíli

plenkovic Všimněte si, jak je ruský bohatýr hrdý a arogantní. Náš český Honza? Podlý a ironický. Foto: dic.academic.ruUprostřed širé ruské stepi, na kraji vesničky Smolenka, jen coby čtyři dny povozem do Malinovky a pak měsíc do Moskvy, seděli spolu na lavičce pod břízkami děd a vnuk. Radovali se tiše spolu z krásy zapadajícího slunka, omamné vůně kvetoucích polušek a teplého vánku na tvářích. Náhle klouček zpozorněl, na chvíli zadumal se a pak rozvážně povídá: „Dědečku... povězte... znal jste Čurilu Plenkoviče?

Starý děd se jen zhluboka nadýchl, zadíval dlouze do dáli a řekl: „Ech... tak ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra?“

„Víš, Váňuško, to máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsem Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, potkal. Stalo se to takhle:

Jel jsem tehdy z trhu v Lipovjance, slepičku i s kuřaty prodal jsem, i měl jsem dobrou náladu, a tak jsem si zpíval a radoval se při pohledu na ten boží svět. Mohl jsem být tak na půl cesty, uprostřed nehlubokého lesa, když tu znenadání můj oslík zastaví a nechce jít dál. Už jsem ho chtěl pobídnout ostřeji, když tu, kousek po pěšině proti mně, zašustilo listí, ozval se zvuk kopyt a zpoza keře pomalu vyjel na svém krásném, velikém koni v překrásném postroji Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr.

Kouká mi do očí, míří na mě kuší a jeho kůň pomalu přijde až na kousek ke mně. Překvapením ani nemuknu, jen hledím vzhůru na ty oči a čekám, co bude. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, si mě chvíli měří a pak najednou silným hlasem povídá: ,Dolů z osla, dědku!

No co budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje, tak jsem z toho osla slezl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, jen hluboce zamručel do svých mohutných vousisek a povídá: ‚Gatě dolů, dědku!‘

No co budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mi. Ale jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje... tak jsem si ty gatě stáhl. Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, zase jen cosi zamručel do vousů a povídá: Pořádně se vyser, dědku!

No, co budu povídat? Váňuško.. mně se ti vůbec nechtělo. No nechtělo se mi ani trošku. Jenže to víš, jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje... tak jsem si tam na pěšině přidřepl a na tom místě jsem se vysral. A teď si to představ, Váňuško, Čurila Dlenkovič slavný ruský bohatýr, koukne na mě, pak na to hovno, jen se tak ušklíbne a povídá: A teď to hovno pěkně sežer, dědku!

Váňuško! No co? Co budu povídat, Váňuško? Jak mně se ale strašně nechtělo! Váňuško, jak mně se nechtělo! Hrozitánsky se mi nechtělo! Jenže to víš... jak tak na mě tou kuší mířil a nevypadal, že žertuje... tak jsem to hovno sežral!

Čurila Plenkovič není žádné smyšlené jméno. Tento bohatýr skutečně vystupuje v ruských bylinách i v jimi inspirované sbírce Ohlas písní ruských, kterou roku 1829 vydal F. L. Čelakovský.

No a v tu chvíli, Váňuško, v tu chvíli se dal Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, do hurónského smíchu! Huba doširoka otevřená, zuby vyceněné, vousisko se celé třese a vůkol lesem nese se jeho halasný řehot. Prsa jak zvon se pod zbrojí nadýmají, smíchy nemůže popadnout dech, jistě i pár šišek ze stromů popadalo, div se mu slzy nezačaly koulet po tvářích...

A tu náhle vidím, jak mu od samého smíchu vypadla kuše z ruky na zem. I lekl jsem se, že vystřelí, ale nevystřelila. Vjel do mě blesk, a než si toho Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, vůbec stihl všimnout, skočil jsem po ní, popadl ji a namířil na něj.

Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, se s chropotem přestal smát a zvážněl. Upřeně mi kouká do očí přes hledí kuše, měří si ten železný hrot i mou ruku na spoušti a všude je najednou ticho jak v hrobě. Chvíli tak na sebe koukáme, já si pak olíznu rty, natáhnu nosem a povídám: ,Dolů z koně, bohatýre!

No, to víš, Váňuško. Nechtělo se mu. Ne, ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, z toho koně pomalu slezl. Chvíli koukám, jak tam tak stojí, a pak povídám: ,Gatě dolů, bohatýre!

No co ti budu povídat, Váňuško. Nechtělo se mu. Opravdu ne. Ale jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji... tak si Čurila Plenkovič slavný ruský bohatýr, ty gatě stáhl. Byl to pohled přenáramný, to je jistá věc, Váňuško. Tak jsem si ho chvíli prohlížel a pak povídám: ,Pořádně se vyser, bohatýre!

Váňuško... jak jemu se nechtělo! Jak jemu se hrozitánsky nechtělo! Ani trošku! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji... tak si tam Čurila Plenkovič, slavný ruský bohatýr, na pěšině přidřepl a na tom místě se, pěkně po bohatýrsku, vysral. Chvíli na něj koukám, chvíli na to hovno, a pak povídám: A teď to hovno, bohatýre, pěkně sežer!

Váňuško! No co? Co ti mám povídat?! Kdybys viděl, jak jemu se ale strašlivě nechtělo! Hrozitánsky! Jenže to víš, jak jsem tak na něj tou kuší mířil a nevypadal, že žertuji, tak to hovno sežral! Váňuško... jak bych to... víš... takový pohled... no to ani není slov, co by popsala ten pohled! Takový pohled jeden nevidí za celý život! Tak směšný pohled to byl, Váňuško, že to nešlo ovládnout.

Já jsem se ti tam v tom lese rozřehtal na celé kolo, div se mi břich neroztrhl! Tak jsem se smál! Až jsem v tom velkém smíchu zapomněl, že držím kuši! Upustil jsem ji, kuše vystřelila, ale ten drnčivý zvuk, jak se šíp zabod do prvního stromu, ten mě rychle vzpamatoval! Popadl jsem osla za ohlávku a rozběhl se kolem zkoprnělého Čurily Plenkoviče, slavného ruského bohatýra, pryč po pěšině! Uháněli jsme jako o život a ani nevím jak, před setměním jsem v pořádku dojel domů.

Nu... a ty se mě ptáš, Váňuško, zdali jsem znal Čurilu Plenkoviče, slavného ruského bohatýra? To máš tak – znal i neznal. Jisté však je, že jednou, a je to už velmi, velmi dávno, jsme spolu dobře povečeřeli.“

2. Vtip druhý, středně dlouhý, který je o tom, že některé věci nelze tolerovat

vojak Fotka konfederačního vojáka z doby, kdy lidé ještě byli gentlemani. Foto: wikimedia.comPíše se 15. duben 1865.

Je tomu sotva týden, co generál Grant, opilý jako vždy, přijal Leeho kapitulaci, a občanská válka v USA tak skončila porážkou Konfederace.

Mladý desátník James E. Davis, který v řadách 10. louisianského pěšího pluku, známého též jako Leeho cizinecká legie, prošel peklem Dickettovy zteče v bitvě u Gettysburgu a jako zázrakem se dočkal konce války nezraněn, se vrací domů do svého milovaného New Orleansu, aby zde převzal truhlářské řemeslo po svém otci.

Přemýšlí, jak se jim asi bude žít bez černých otroků. S hrdostí si prohlíží svou medaili za statečnost, kterou si vysloužil, když zachránil generála Lewise Armisteada před útočícím massachusettským kavaleristou, a umožnil tak chrabrému generálovi položit svůj život za věc Konfederace o pár týdnů později na High Water Mark.

Tu náhle do kupé přistoupí atraktivní dívka líbezné tváře a pevného těla, posadí se naproti Davisovi a zahledí se z okna. Davis přemýšlí, že by dívku oslovil, ale jakožto syn pravého jižanského gentlemana dbá na své vychování, vědom si toho, že poddůstojník konfederační armády se nebude zahazovat s nějakou seveřanskou děvkou, jakkoli pěknou.

Cesta ubíhá a o stanici dále si do kupé přisedne další veterán nejkrvavější války amerického kontinentu. Je jím mladý desátník v tmavomodré uniformě Unie, zřejmě příslušník 3. dobrovolnického newjerseyského pěšího regimentu, soudě dle toho, že na rozdíl od perkusní pušky značky Springfield či jiné měl s sebou značně starou křesadlovou pušku, která se během občanské války stala tak charakteristickou zbraní právě pro dobrovolnické regimenty z New Jersey.

Davis se na něj podíval velice nevraživě, ale vědom si toho, že válka už skončila a podmínky kapitulace byly velice mírné, rozhodl se Yankeeho si nevšímat. Netrvalo však dlouho, a Seveřan se počal slečně sedící u zaprášeného okna dvořit způsobem nepříliš vybíravým. U dívky ovšem nepochodil – až do chvíle, kdy vytáhl z kapsy uniformy dva zlaté dolary, kterými hodlal dívce zaplatit za její služby.

Tu už Jižan své nervy neudržel na uzdě, vytáhl zpoza opasku perkusní revolver Colt Dragoon, který kdysi ukradl z brigádního skladu, natáhl kohout, v duchu se pomodlil, aby zbraň neselhala, a napálil to Seveřanovi přímo mezi oči.

Šokovaná dívka, pocákaná yankeeským mozkem, se jej otázala, proč to učinil. A Davis odvětil: „Dobře, vyhráli válku. Fajn, osvobodili negry. Ale ceny kurev zvedat kurva nebudou!“

3. Vtip kratší, ale ještě pořád dlouhý, kdy se zasmějete, protože vám to připomene váš život

taxi Zatímco v New Yorku baví taxikáři zákazníka, v Praze musí zákazník bavit taxikáře. Foto: Amador EsquiuChlápek jde po newyorské ulici, mávne – a hned je tu stand-by taxík. Vleze dovnitř a taxikář Benny Koppelman si pochvaluje: „Jste jak Moše Glikman. Ten taky vždycky, když jsem potřeboval rito, tak se znenadání objevil.“

„Kdo že?“ ptá se chlápek taxikáře.

„Ale, jeden maník, co měl vždycky štěstí. Asi jako vy, když jste teď potřeboval taxi, a já tu hned byl. Takhle to bylo u Mošeho Glikmana pořád.“

„No... dobře, ale občas se taky objeví trochu té smůly, ne?"

„Ne však u Mošeho Glikmana. Byl to klikař, navíc fantastický atlet a v golfu, no, kam se na něj hrabal Arnold Palmer. Kromě toho zpíval božský baryton v opeře a tančil líp než Fred Astaire. Měl jste ho slyšet, jak hrál na piano, skoro jako sám George Gershwin.“

„To zní, jako by to byl pěkný mens, co?“

„Nemlich tak. Paměť měl jako computer, dokázal si pamatovat járcajt u kdekoho, znal všechno, co se týkalo vína, jídel, gastronomie, dokázal si zapamatovat všechno. Ne jako já; vyměňoval jsem jednou pojistky, a ve všech okolních barácích rázem nastal black-out!“

„Wow, byl to asi machr, co?“

„Jasně, a vždycky znal i nejkratší cestu nebo zkratku a věděl, kde se dají čekat dopravní zácpy.“

„Mmm, moc lidí tohle zná.“

„... a taky věděl, jak zacházet s ženskýma, jak to zařídit, aby se cítily fajn; nikdy ženské neukázal záda a už vůbec ne, když byla v maléru. A jak se epes oblékal! Pane, vždycky poslední móda a šaty bez poskvrnky. Boty vždycky naleštěné.“

„Evidentně okouzlující člověk, ten Moše Glikman. Kdy jste ho viděl naposledy?“

„Abych pravdu řekl, nikdy jsem Mošeho Glikmana neviděl ani nepotkal.“

„Ksakru, tak jak to, že o něm to všechno víte?!“

„Inu, vzal jsem si vdovu po Mošem Glikmanovi.“

Znáte nějaký podobně povedený a dlouhý vtip? Podělte se s ním s námi v komentářích nebo – pokud se stydíte jít s ním na veřejnost – napište nám ho soukromě SEM.


Komentáře